Má dospívající dcera si bez dovolení půjčuje moje oblečení. Jak jí v tom mám zabránit? (Ivana N., Rýmařov)

Moje žena mi často velmi sprostě nadává. Co s tím? (Matěj L., Cheb)

"Milá poradno,
nenašla jsem jinou možnost, než Ti napsat na mail.
Prosím Tě o Tvůj názor a předem moc děkuji, že si na mě najdeš chvíli.
Můj život by se dal přirovnat k člověku, který stoupá na vysokou horu a stále po cestě zakopává o různě velké balvany a vždy poté, co vstane, padá znovu. Snad proto se řídím Kirgizským příslovím: sedmkrát upadneš, po osmé vstaň.
Bohužel toto mé dobrodružné tempo života si žádá svou daň a tak jsem před delší dobu psychickou zátěž již nenesla moc dobře a začaly mi vznikat problémy, jak zdravotní, tak i psychické.
Nějakou dobu jsem si nechtěla přiznat, že není vše v pořádku, ale nakonec jsem docházela ke specialistovi, který mi pomáhal zacházet se sebou samou a ukazoval mi cestu pro další putování. Nicméně již asi pořád budu citlivá osobnost, která zejména špatně snáší šikanu jakéhokoliv druhu, nespravedlnost a křivdu, možná i proto, že již v dětství sama šikanu spolužáků zažívala a bohužel poté zažila i dvakrát v zaměstnání. Bylo by to na román popisovat další a další příběhy. Nutno ale říct, že tento můj stav mi dost znepříjemňuje život-jedná se o úzkosti a přecitlivělost, v poslední době jsem se jakž takž dala dohromady, dokonce jsem zhubla, našla si nového přítele a přestěhovala se zpět do své domoviny. Za to vděčím i všem těm, kteří se o mě co se odborné pomoci starali a patří jim za to dík, ale začátky jsou těžké.. a mé zdravotní a psychické problémy mě dohonily.
Nepodařilo se mi najít práci v mém oboru, nastoupila jsem v oboru těžkém s vysokými nároky na zaměstnance, ale vzhledem k situaci na trhu práci a přestěhování jsem souhlasila. Nejprve vše probíhalo dobře, mí spolupracovníci byli přátelští, dokonce i mí nadřízení. Práce, ale byla náročná a zaučování velmi pozvolné. Po cca. pěti měsících, kdy jsem nechápala stále účetní systém firmy jsem zjistila, že mi nebyly dány důležité podklady k jeho pochopení, přičemž mi jeden člen vedení vytýkal mou nesamostatnost, pořád jsem se chodila ptát kolegyně, protože jsem ten systém nechápala. Poté, co mi byly dány podklady jsem pochopila. Ale v průběhu toho půl roku, protože jsem se stylizovala do role někoho, kdo se často musí na něco ptát-protože obor je to těžký, jsem se dostala do podřazené pozice, zatímco mé kolegyně, které vše samozřejmě umí do pozice nadřazené, což by až tak nevadilo, pokud bych s nimi nemusela spolupracovat. Navíc náš prac. kolektiv je malý a pracujeme v malých prostorách. Jedna z nich si také zakládá na své nezastupitelnosti, tzn. hned tak něco Vás nenaučí. A tak šel další čas. Po nějaké době jsem přišla ráno do práce a zeptala se kolegyně, která nechtěla abych určitou činnost dělala já, ale chtěla jí vždy dělat sama, zda už nachystala tuto činnost na pátek,neboť v pátky není přítomna a já přebírám zodpovědnost. Chtěla jsem se jen informovat, nic víc. Ona si to vyložila tak, že ji buzeruju, což mi řekla a tím dorazila mé sebevědomí úplně. Místo omluvy mi neváhala říci, že mám navštívit ,,Chocholouška", protože není normální po také poznámce, že brečím (brečela jsem tajně na WC)..
Po tomto incidentu jsem se už v práci tak dobře necítila, vše vygradovalo tento pátek, kdy si mě zavolal můj nadřízený a zkritizoval nespravedlivě můj pracovní výkon s tím, že mám z rozhovoru vyvodit důsledky. Tak jsem je tedy vyvodila, celý víkend mi bylo špatně a bolelo mě břicho a napsala jsem druhé nadřízené, pod kterou spadám dopis, že mě hodnotí někdo, kdo nezná mou práci a že ona nebyla u toho přítomna a sepsala též, že se v práci cítím pod tlakem a chtěla jsem vědět, zda je tedy alespoň ona s mým výkonem spokojena. Na konci jsem napsala, že zvažuji výpověď.
Má nadřízená mě ujistila, že chce, abych ve firmě zůstala a že již bude na takových pohovorech vždy přítomna. Asi bych měla dodat, že oba mí nadřízení jsou manželé.
Myslela jsem, že tím je vše vyřešeno, ale není, kolegyně mi neustále dávají najevo, jak jsou mé otázky hloupé- ačkoliv jsem už téměř samostatná, cítím, že mě vnímají jako přecitlivělou osobnost a nemají ke mně respekt, jinými slovy mě nepřijaly mezi sebe komunikace se omezuje jen na základní věty. A tak zjišťuji, že nevím, zda opravdu nemám tu výpověď podat, neboť jsem nedávno rovněž byla i na zdravotním vyšetření, moc dobře nedopadlo a lékařka mi doporučila okamžitou změnu povolání. Navíc má kolegyně mě upozornila na to, že můj nadřízený se takto chová často a že se mám na to připravit.
Jak vidíš, milá poradno- tedy milá paní magistro, je to pěkně zamotané a dlouhé, těžko přehledné.
Můj přítel je toho názoru, že si mám najít práci jinou, která mi vyhovuje, třeba se i osamostatnit a odejít. Ale copak mohu věčně všude utíkat? Každá výpověď někde, kde se ke mně někdo nechová dobře nebo se necítím dobře mě poznamená a ještě více snižuje mé sebevědomí. Mám tedy znovu dát výpověď a začít zas někde jinde, abych i tam zase dospěla k pocitu méněcennosti a přecitlivělosti? Bohužel v tomto městě jsou lidé hodně draví a já jsem slušně vychovaný člověk, který nemá ostré lokty a nepoužívá ani asertivní techniky, někdy je těžké obstát a bránit se, nikdo mě to nenaučil.
Já vím, že mi nemůžeš poradit, co mám dělat, ale budu ráda, pokud mi alespoň sdělíš svůj názor, nebo mi ukážeš cestu. Také vím, že jsou lidé, kteří mají mnohem, mnohem větší obtíže, ale já už začínám mít pocit, že asi neobstojím v žádném zaměstnání a všude budu narážet na podobný problém.
Moc Ti děkuji, že jsi dočetla až do konce, je to román, který se těžko psal, ale je těžké popsat můj problém.
Přeji Ti milá poradno stálé zažívání radosti z Tvé práce, vždyť pomáháš lidem a to je to nejšlechetnější zaměstnání, kterého si já vážím nejvíce.
Milá paní magistro,
ještě ke svému původnímu dotazu jsem nevysvětlila, že v průběhu cca půl roku, kdy tu pracuji mi je vytýkána pomalost a neustále se zde sleduje mé prac. tempo, kolikrát se chodím ptát atd., takže se cítím pod tlakem i z tohoto důvodu.
Navíc ještě musím docházet pravidelně k otci, který prosazuje spíše vojenský styl výchovy-,,pomoz si sám a nefňukej" má zbylá rodina zde není přítomna, takže se svěřuji skutečně Tobě. Můj přítel je sice skvělý chlap, ale i on má problém, s kterým mu zase pomáhám já, neboť je závislý na hrách na automatech, je to takový víkendový hráč. Zrovna nedávno po půl roce abstinence se zase nechal zlákat, alespoň se mi ho podařilo dotlačit ke specialistovi, tak snad bude lépe, i když je to běh na dlouhou trať s nejistým koncem. Můj přítel začal též studovat, což je chvályhodné, ale musím mu v jednom předmětu vypomáhat, abych mu mohla pomoci, sama docházím na doučování k mému otci. Matematika nebyl nikdy můj koníček:o). Mám ještě dva bratry, z nichž jeden z nich už chce řešit majetkové poměry ohledně vyrovnání dědictví. Lepší dobu si nemohl vybrat.
Sečteno podtrženo.... je toho na mě nyní jako vždy! hodně.... Ztráta zaměstnání je to poslední, co mě nyní potěší, má ale smysl se ještě o něco pokoušet?
Děkuji ještě jednou za čas, který mi budete věnovat a za vše a omlouvám se za zdlouhavé vyprávění.
S přáním pohodových dnů plných radosti (věřím, že i já je zase budu zažívat)
Eva
"

 

Dobrý den paní Drábková,
Omlouvám se, že ruším ale mám k Vám jeden dotaz. Již od dětství (cca 9let) mám problémy s křížovou oblastní páteře. V té době mi doktor zjistil, že mám nedorostlé obratle v kříži. Více informací si moje mamina nepamatuje. S každým přibývajícím rokem se mé problémy stupňují. V dubnu 2009 jsem se ráno probudila a zůstala jsem v předklonu – musela ke mně vyjet výjezdová služba, která mě následně odvezla do nemocnice. Kde mi byla podána analgetická infuze FR 250ml+1 amp. Natrium Salicylicum + 2amp. Novalgin a 1 amp Guajacuram a poté 1 amp Dolmina i.m. … a domů jsem dostala nějaké prášky proti bolesti ale jen na noc …- opsáno z lékařské zprávy. A dále jsem ještě něco dostala do žíly před převozem, abych byla schopná bolestí vůbec nastoupit do sanitky. V pondělí 17.1.2011 se mi to stalo znovu s tím rozdílem, že jsem místo v předklonu zůstala nakřivo. Dolní část těla šla na jednu stranu a horní část těla šla na druhou stranu. Když mě přítel odvezl do nemocnice na pohotovost, tak se mě jen doktorka zeptala, co se mi stalo. Vše jsem ji popsala, ona koukla do PC a zjistila, že jsem již jednou u nich se stejným problémem byla. Zeptala se mě pouze, zda infuze předtím pomohla a naordinovala mi to znovu. A to jsem ji upozornila, že je to jiné – jiné v poloze. V tomto případě mě infuze zabrala místo hned až v podvečerních hodinách (u doktorky jsem byla v 7 ráno) a to jen zlehka .. druhý den mě ani neprohlídla a rovnou vrzla infuzi a ani se mnou nemluvila.. Infuze byla ta samá jako výše a domů na noc jsem vyfasovala Myolastan 1tbl na noc – ta snad jediná zabrala. Po prvním incidentu jsem navštívila doktora, který rentgenem a ohmatáním mi řekl, že moje diagnóza je obrácená pánev. Bohužel ani z jednoho nejsem moudrá. Nevím na koho se mohu obrátit. Bolest stále přetrvává. Je mi teprve 30let a myslím si, že na takové problémy mám ještě několik desítek let dost času. Snažím se sportovat – hraji volejbal, jízda na kole, teď jsem chtěla zkusit Zumbu a chodila jsem na aerobik ale vynechávala jsem určité posilovací cviky na záda, protože to bolelo.
Můžete mi prosím poradit co se s tím dá dělat. Nebo na koho se mám obrátit.
Předem děkuji a přeji příjemný den

I. J

 

Je mi 27 let a mám přítelkyni, která si vůbec nevěří. V poslední době mi to dost vadí. Co s tím? (Leo V., Louny)

Rozříznutí svěrače
Pane doktore, jsem quadruplegik a trpím uniky moči, proto jsem měl v minulosti dlouho zavedený močový katétr. Nyní močím velmi často do kondomového urinálu. Katétr si sám nezavedu. Můj urolog mi po změření tlaků v močovém měchýři navrhuje rozříznutí svěrače. Mívám časté infekce a vždy, když má dojít k vymočení velmi zrudnu, zapotím se a bolí mne hlava. Mám operaci podstoupit? Co jí získám?
Eda

Dobrý den,
Můj přítel měl v září 2010 úraz krční páteře, po skoku do vody. Míchu nemá přerušenou, jen pohmožděnou jak nám řekli doktoři. První ležel na spinální jednotce v Brně, kde začal hýbat s rukama, kromě prstů, které doteď neovládá. Nyní je v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. V Brně mu jeden nejmenovaný doktor řekl že má šanci na 99% že bude chodit. V Kladrubech mu nikdo nic takového neřekl jaké má šance že to rozchodí, nikdo se k tomu nevyjadřuje. Již je 5 měsíců od zranění a stále neudělal nijak závažný pokrok. Cítí sice i nohy když se ho dotkneme, ale neovládá je a prsty na rukách také stále ne. Chtěla bych se zeptat jaké jsou šance tohoto typu zranění že by někdy mohl vůbec chodit a co bude když to ani do konce dubna, dokdy může v RÚ být nerozchodí, jak máme dále postupovat. Jestli jsou případy, že lidé po takovémto zranění začali žít znovu život jako před tím. Děkuji za odpověďi Monika

 

 

Dobrý den, už si nevím rady, tak jsem se rozhodla Vám napsat.
S manželem jsme spolu cca 3 roky a stihli jsme toho opravdu hodně. S manželem jsme se seznámili, když bylo mé/naší holčičce 3 měsíce. Bylo to těžké, on se soustředil na malou a mě trošku zanedbával. Nezažili jsme vlastně pořádně nikdy to, že bysme si někam sami zašli a tak. Zároveň manžel nebyl moc zvyklí na rodinný život. Snažil se, ale někdy to bylo těžké. Měli jsme spolu hezká období, ale i ne moc růžová. Rok a půl jsme se snažili o další dítko, ale nakonec jsme skončili v Gennetu na umělém oplodnění. Manžel má náročnou práci a ještě jsme si do toho začali předělávat dům. Prostě se toho nahrnulo trochu moc. Já byla nešťastná, že s námi skoro není. Byla k němu chladná…to v rychlosti o našem životě. Cca před 2 měsíci jsme byli na druhém pokusu o umělé oplodnění. Bohužel jsme se s manželem pohádali, ale nakonec jsme do Gennetu šli. Pak byli dva krásné dny, kdy jsme se o mimi snažili i sami. Třetí den mi řekl, že někoho potkal, s kým se mu pěkně mluví a něco cítí. Vybuchla jsem, že jsem strašně zklamaná, že se věnuje někomu jinému, když ví, jak toužím, aby měl čas na mě. Nechápala jsem, jak ještě může mít čas se s někým seznamovat. Druhý den jsem se omluvila, ale už bylo pozdě, manžel následně odešel. Teď je to už 6 – 7 týdnů, my překonali Vánoce, ale čas bez něj vůbec neutíká. Muž je s námi v kontaktu, píše mi, dochází za námi. Vím kde je, že bydlí sám, ale vídá se s onou osůbkou, se kterou se mu dobře povídalo. Už si s ní asi jen nepovídá :-( Nemluví ale o tom, snaží se to maskovat. Já i když jsem dostala ránu, tak jsem se rozhodla naše manželství zachránit. Rozum mi říká máme malou, hypotéku na dům, dům už bude skoro dodělaný a budeme mít více času a moc ho miluju. Miminko nečekáme, opět se nepovedlo a jsem tomu nakonec i ráda. Zahltila jsem ho láskou, ukázala jak moc pro nás znamená. On mi za to poděkoval, protože si myslel, že se k němu otočím zády. Rozvádět se nechce, říká, že potřebuje čas, že se ke mně nezachoval hezky a že musí sám pochopit, že udělal chybu, aby se to snažil napravit. Že jsem chyby dělala i já, ale on udělal tu největší, že odešel a nechtěl se mnou už nic řešit. Strašně ráda bych mu čas dala, vím, že se to hlavně pokazilo, že toho na něj bylo hodně. Ale jsem na dně pokaždé když přijde a pak zase odchází. Snažíme se chovat normálně, jsme na sebe hodný, nějak se všechno strašně uklidnilo. Fyzický kontakt spolu nemáme, obejme mě jen, když ho poprosím, pohladí mě po vlasech. Ničí mě, že se věnuje někomu jinému a mám strach, že se jeho cit k milence jen prohlubuje. Nevím už co dělat. Jak ho postrčit, aby se konečně rozhodl. Nechci být jen někdo, kdo mu drží zadní vrátka.
Prosím poraďte, moc mi na něm záleží. Velice děkuji za každou pomoc. (Tereza B.)

Ráda bych Vás poprosila o radu a Váš názor na problémy v partnerství.
S přítelem jsem necelé dva roky, je cizinec. Poznali jsme se v Čechách, po nějaké době se musel vrátit domů a snažili jsme se najít cestu, jak být spolu. Žili jsme rok odděleně a navštěvovali se. Bylo to pro mě velmi těžké období, cítila jsem se sama, ale nepřestávala jsem doufat. Nakonec získal práci a v létě se přestěhoval do Čech za mnou. Byla jsem velice šťastná. Bohužel po pár týdnech jsem narazila v jeho počítači na konverzaci s jeho bývalou partnerkou, z té jsem pochopila, že s ní pravděpodobně po celou dobu a možná i předtím, než mě poznal, udržoval nějaký vztah. Když jsem se ho na to zeptala, řekl mi, že se s ní scházel jen na přátelské úrovni, že mě tím nechtěl stresovat, když jsme od sebe byli tak daleko. Jenže z charakteru té konverzace, kdy se snažila přijet ho navštívit sem do Čr jsem pochopila, že minimálně ona je do něj zamilovaná. Následně mi po naléhání otevřel svůj profil na Facebooku, kde měl skryté album fotek s ní a další se mnou. Cítila jsem se znechucená a šokovaná, ale proto, že se za mnou přestěhoval (a vím, že to pro něj bylo velice těžké) jsem se rozhodla mu odpustit. Nikdy mi nepřiznal skutečný charakter toho vztahu, já ho požádala, aby ho ukončil a on to prý udělal. I když jsou to téměř 4 měsíce, nedokážu zapomenout. On není moc otevřený se o tom bavit a já jsem asi ztratila důvěru. Někde uvnitř asi vím, že skutečnost byla jiná, jen mě strašně mrzí, že mi neřekl pravdu. Mám pocit, že kdybych ji věděla, mohla bych se s tím nějak vyrovnat Místo toho teď za ním slídím a stydím se za to, nikdy jsem taková nebyla, přijde mi, jako bych ztratila tvář. Má cenu znovu tu celou věc otevírat a naléhat ? On odjel domů navštívit rodinu a já tu polovinu Vánoc proplakala, nevím, co s tím.
Předem děkuji za odpověď