AutismusMichal Roškaňuk
BylinkářstvíIng. Štěpánka Janoutová
Ergoterapeutická a fyzioterapeutickáZdeňka Faltýnková
FyzioterapeutickáMgr. Ilona Drábková, DiS
Mozková příhoda - CMPJan Dohnálek
Neurologická - CMPMUDr. Václav Lukáš
O nás dvoukamarádka Janina
PrávníJUDr. Zuzana Špitálská
PsychologickáMgr. Radmila Fajtová
SexuologickáMUDr. Taťána Šrámková, CSc
SociálníMgr. Magdaléna Kolátorová
UrologickáMUDr. Martin Sutorý, CSc.
Otázka č.296
Dobrý den Petro,
úraz, který způsobí ochrnutí, je velice závažný jak tělesně tak psychicky. Velmi bude záležet na tom, jestli Váš kamarád v průběhu rehabilitace začne znovu chodit nebo zůstane ochrnutý. Držím palce, aby šlo o tu první variantu.
Lidé jsou po tak závažném úraze nejdříve v šoku, nechtějí věřit, že se jim něco takového přihodilo, často ani neslyší informace, které jim sděluje ošetřující lékař. Potom přichází období, kdy mají na všechno a na všechny vztek. Ptají se „proč já!” Následuje zpravidla smlouvání: „Když to dobře dopadne, udělám …“ Potom přichází smutek, truchlení nad všemi ztrátami, nad celou situací. V průběhu rehabilitace pacient stále doufá, že to „nějak rozchodí.“ Mnohem, mnohem později přichází v tom lepším případě smíření se situací. Tento proces se může opakovat vícekrát podle zdravotního stavu, osobnosti a životní situace pacienta. Strach a naděje jsou každodenní součástí adaptace na takový úraz.
Váš kamarád určitě přemýšlí o svém zdravotním stavu, o svém těle (mění se vnímání vlastního těla), o budoucnosti, o svých blízkých, práci či škole, zda bude moci mít rodinu a děti. Také je náročné vyrovnat se s tím, že je závislý na péči ošetřujícího personálu.
Určitě jej můžete podpořit návštěvami (pokud není proti přijímání návštěv) a zeptat se jej, jestli pro něj můžete něco udělat. Přeji Vám hodně síly a hlavně ať to pro Vašeho kamaráda dopadne co nejlépe.
úraz, který způsobí ochrnutí, je velice závažný jak tělesně tak psychicky. Velmi bude záležet na tom, jestli Váš kamarád v průběhu rehabilitace začne znovu chodit nebo zůstane ochrnutý. Držím palce, aby šlo o tu první variantu.
Lidé jsou po tak závažném úraze nejdříve v šoku, nechtějí věřit, že se jim něco takového přihodilo, často ani neslyší informace, které jim sděluje ošetřující lékař. Potom přichází období, kdy mají na všechno a na všechny vztek. Ptají se „proč já!” Následuje zpravidla smlouvání: „Když to dobře dopadne, udělám …“ Potom přichází smutek, truchlení nad všemi ztrátami, nad celou situací. V průběhu rehabilitace pacient stále doufá, že to „nějak rozchodí.“ Mnohem, mnohem později přichází v tom lepším případě smíření se situací. Tento proces se může opakovat vícekrát podle zdravotního stavu, osobnosti a životní situace pacienta. Strach a naděje jsou každodenní součástí adaptace na takový úraz.
Váš kamarád určitě přemýšlí o svém zdravotním stavu, o svém těle (mění se vnímání vlastního těla), o budoucnosti, o svých blízkých, práci či škole, zda bude moci mít rodinu a děti. Také je náročné vyrovnat se s tím, že je závislý na péči ošetřujícího personálu.
Určitě jej můžete podpořit návštěvami (pokud není proti přijímání návštěv) a zeptat se jej, jestli pro něj můžete něco udělat. Přeji Vám hodně síly a hlavně ať to pro Vašeho kamaráda dopadne co nejlépe.