Patří mezi nejoblíbenější jarní zeleninu. Jejich původ je velice starý. Pocházejí z Asie, není však přesně jasné, z jaké části: některé zdroje tvrdí, že z Blízkého Východu, jiné zase, že až z Japonska. Jisté ale je, že je znali už také staří Egypťané a ti je používali dokonce jako součást platu pro dělníky, kteří pracovali na stavbě pyramid. V našich zemích se objevily poměrně pozdě – až ve druhé polovině 18. Století. Zato poměrně rychle zdomácněly a dnes jsou již běžnou součástí našeho jídelníčku. Obsahují mnoho cenných a zdraví prospěšných látek. 100 g těchto potravin má energii pouze 80 kJ (jsou tedy vítanou součástí redukčních diet), dále 1,3 g bílkovin, 0,1 g tuků, 3,7 g sacharidů a 1 g vlákniny. Najdeme v nich vitamíny skupiny B, dále C (který posiluje imunitu organismu) a též kyselinu listovou (ta mimo jiné podporuje správnou krvetvorbu, je nezbytná pro zdravý vývoj plodu v těle matky a posiluje nervy, takže pomáhá udržovat emoční rovnováhu). Z nerostných látek je zde zastoupen vápník (podporuje tvorbu kostí a chrupavek, funguje jako prevence osteoporózy), hořčík, draslík (ten má zase příznivý vliv na srdce), selen (jenž zbavuje tělo těžkých kovů, podporuje produkci hormonů štítné žlázy a je důležitý i pro mužskou plodnost), dále měď, fosfor, mangan a síru (nutnou pro zdravou kůži, vlasy a nehty). Typickou palčivou chuť ředkviček mají na svědomí přítomné hořčičné silice, které se uvolňují při porušení buněk – tedy při krájení a kousání plodů. Tyto látky mají schopnost ničit plísně a bakterie (zabraňují jejich množení) v organismu a zajišťují i přirozenou ochranu bulviček proti škůdcům, kteří žijí v půdě. Přispívají rovněž k lepšímu trávení, zamezují nadýmání a zlepšují stravitelnost ostatních těžších jídel. Mohou pomoci i od nepříjemného pálení žáhy. Ideální je (samozřejmě v sezoně) každodenní konzumace 5 ks ředkviček – větší množství by mohlo mít dráždivé účinky na osoby s citlivým zažíváním. A naopak vůbec se nedoporučují při onemocněních peptickými vředy. Tato zelenina dále podporuje střevní peristaltiku a odstraňuje zácpu, údajně je prevencí ledvinových a žlučových kamenů, snižuje cholesterol, chrání buňky před poškozením volnými radikály (tak zpomaluje jejich stárnutí), usnadňuje vykašlávání (uvolňuje hleny) a pomáhá posilovat paměť a nervovou soustavu vůbec (je tedy dobrým prostředkem proti stárnutí mozku). Působí také mírně močopudně a bojuje proti avitaminóze (nedostatku vitamínů). V ředkvičkách obsažené karotenové barvivo je důležité pro náš zrak a přispívá taktéž ke zdravému zbarvení pokožky. V kuchyňském využití platí, že omytí ředkviček v teplé vodě ještě podtrhne jejich jemně štiplavou chuť, naopak namočení ve vodě studené a následné posolení při jídle tuto vlastnost oslabuje. Jako historickou perličku lze uvést skutečnost, že antičtí Řekové používali ředkvičky jako sankci za nevěru: vkládali totiž cizoložníkům rozkrojenou poživatinu do konečníku. Je známo, že při styku se sliznicí trávicího ústrojí (a což teprve řitního otvoru) řádně pálí, proto není třeba zdůrazňovat, že takto potrestaní nevěrníci si „užili“ svoje. Dnes už se naštěstí podobné praktiky nikde neprovádějí, takže si ředkviček můžeme užívat podle libosti. Kromě chuťového zážitku tak prospíváme svému zdraví. A to se cení v kterékoli době.