"

Květina, která zbožňuje slunce natolik, že se za ním otáčí a nese po něm i jméno, uchvacuje ať už v žlutavých pásech polí, nebo jednotlivě, pro svou vznešenou krásu. Přestože u nás tak dobře zdomácněla, její pravou domovinou je Amerika, konkrétně Peru, kde se vyskytovala již od prehistorických časů. Se Sluncem byla spjata už zde, neboť Inkové ji považovali za vtělení božského Slunce. Při obřadech k jeho poctě proto drželi v ruce vybraní válečníci zlatou slunečnici jako jeho obraz. Jejími květy byly ozdobeny i kněžky zasvěcené slunečnímu božstvu. Díky uspořádání semen do tří spirál po směru hodinových ručiček a naopak pojímali kněží slunečnici jako rituální rostlinu a představovala také symbol kouzelné moci. Kromě výživnosti semen, obsahující z 35-55 % oleje s nízkým obsahem cholesterolu, získávali Inkové z listů a stonku slunečnice vlákna, která dále zpracovávali.

Na náš kontinent se dostala v době nových objevů, přesněji dobývání dosud neznámých zemí světa, kdy byla „objevena“ Hermandem Pizarrem a posléze jeho bratrem, španělským conquistadorem Franciscem, dovezena do Španělska. Tam zaujala místo v madridské botanické zahradě ve sbírce ozdobných rostlin. Teprve o dvě stě let později pronikla do Německa a Francie, kde se dokonce využívaly její nažky jako náhražka kávy. Časem se rozšířila po celé Evropě. Zápis z roku 1584 vypovídá: , „…měli jsme zde květ, kterýž drobného zralého semene 2362 zrnek vynesl…“. O tom, že tato jednoletá bylina byla i v Evropě slunečním symbolem, svědčí její latinský název Helianthus annus, který nese na počest řeckého boha Slunce Helia.O úspěšnou kultivaci slunečnice se zasloužilo zemědělství v jižních ruských guberniích, jemuž se podařilo vypěstovat rostlinu v té podobě, jak ji známe dnes - se stonky srostlými do jediného, nesoucího jedno velké květenství. Původní podoba totiž měla rozvětvenou lodyhu na menší květenství s měkkými nažkami. V ruské medicíně se také často používají listy a květy při onemocnění horních a dolních cest dýchacích. Semena s obsahem proteinů a glycidů, kyseliny alfa a beta-linoleové, s vitaminem E, obsahem zinku, niklu a mědi jsou vhodná při nervových potížích, srdečních onemocněních nebo nedostatečné látkové výměně a jejich konzumace se doporučuje i pro těžce pracující. Slunečnicový olej s hřejivými vlastnostmi podporuje prokrvení pokožky a často se využívá nejen v aromaterapii při masážích, ale také jako přísada v přírodní kosmetice.

Literatura:Barbora Nováková, Zbyněk Šedivý: Praktická aromaterapieS. Korňakov, J. Jeník, V. Větvička: Zelená kuchyněAlfredo Cattabiani: Florarium"