Manžel žil vždy velmi aktivní život. O tom svědčí i jeho zvolené povolání – profesionální hasič. Měl výbornou fyzičku a byl naprosto zdráv. Jezdil každý den na kole několik desítek kilometrů. Posiloval a jeho práce mu byla koníčkem. Díky směnnému provozu v práci mohl dělat spoustu věcí. Sloužil 24 hodin a následně měl 48 hodin volno. Chodil ráno na brigády – řezal stromy, natíral sloupy, pracoval ve výškách – na to vše měl kvalifikaci. Vstával mezi 4 - 5 hodinou ranní. Po návrtu z brigády pracoval na stavbě našeho rodinného domu, který stavěl od svých 15 let. V zimních měsících jsme každou volnou chvíli trávili na horách, kde máme i soukromou chatu, a pořádali jak túry jak pěší, tak i na běžkách. Chodívali jsme s přáteli na večeře, diskotéky. Manžel byl rovněž skvělým řidičem. Hodně jsme cestovali – několikrát ročně do Německa, kde máme dlouholeté přátele, 2x ročně k moři. Manžel závodně lyžoval, závodně jezdil na kole, soutěžil v hasičském pětiboji, TFA - nejtvrdší hasič přežívá. V tomto sportu se zúčastnil i mistrovství světa v Hongkongu, kde se umístil na 5. místě z cca 300 soutěžících. I při této každodenní zátěži dokázal během několika let vlastními silami postavit náš rodinný dům. Dokončit ho i se zahradou, bazénem a připojit i fotovoltaickou elektrárnu. Staral se o údržbu domu, zahrady, bazénu, o sekání trávy, stříhání stromků, postřikování trávy i stromů, údržbu auta, které myl a čistil každý týden, neboť to byl a stále je jeho miláček. Také jsme milovali projížďky na motorce. A ani po narození našeho syna se náš aktivní život nezměnil. Kromě lyží a motorky absolvoval náš syn vše s námi! Kolo, hory, běžky, moře, cestování. Syna vždy vozil manžel – v kočárku, na kole, na zádech. Co se týkalo větších nákupů, vše zařizoval manžel. Byl vychován tak, že se muž stará o ženu i o děti. A tak to také bylo! Já se starala pouze o spokojenost dítěte, psa, teplé jídlo a pořádek doma. Vše ostatní bylo vždy na manželovi. Byl hlavou rodiny v pravém smyslu slova. Až do osudného dne. 17. května 2009 manžel vysypal kameny kolem bazénu, posekal trávu a řekl: „Zítra se pojedeme projet na motorce a oslavíme, že máme vše hotové!“ A nastal den, který náš doposud klidný, spokojený, aktivní a krásný život otočil o 180 stupňů. Toho dne 18. května 2009 nás přehlédl řidič vozidla, které předjíždělo přes plnou čáru v zatáčce, a srazilo nás. Na motorce jsme neměli moc šancí. Bezprostřední chvíle po nárazu byly naplněny obavami, obavami o životy nás obou, obavami z toho, co bude dál…. Manžel ležel na přístrojích v nemocnici a mě začal zcela jiný život. Starost o dítě – standart. Ale starost o celý dům i zahradu, o vše, co jsem dříve téměř ani netušila? Manžel měl natolik poškozený mozek, že mu lékaři dávali šanci na přežití 1%. Strávil dva týdny na ARO ve FN Olomouc, pak měsíc ve FN Ostrava – Fifejdy, navštěvoval tam hyperbarickou komoru. Lékaři mu dali maximum možných dávek této komory. Trpěl tam septickými horečkami, což prý je normální, ale pro mě bylo strašné vidět každý den dvoumetrové svalnaté tělo obložené ledem a potem zároveň. Poté se vrátil zpět do FN Olomouc na JIP traumatologie, kde ho zbavili postupně umělé výživy, tracheostomie, i cévky na moč, aby ho mohli po 14 dnech stabilizace přesunout na rehabilitační oddělení a začali pracovat s bezvládným, nekomunikujícím tělem. Po třech měsících byl manžel přesunut do rehabilitačního centra v Hrabyni, kde strávil 6 měsíců. V tomto období byl hospitalizován na neurologii a po 10 měsících pobytu v různých nemocničních zařízeních byl manžel propuštěn domů. Avšak od tohoto dne stále navštěvujeme rehabilitace ambulantně a manžel, pokud bude chtít chodit, bude muset cvičit a posilovat svalstvo každý den už po celý život. Netrvalo to dlouho – asi měsíc od osudného dne a manželova matka se zhroutila, nebyl nablízku nikdo, kdo by mi pohlídal dítě. Moji rodiče oba pracují. I přesto jsem u manžela trávila i 10 hodin denně. Dny i noci. I přes veškerou péči mi dávali manželovi rodiče vinu za to, co se stalo jejich synovi. Po nějaké době, kdy se o mnoho, avšak zdaleka ne úplně, manželův stav zlepšil, ho rodiče přesvědčili, aby jim přepsal náš dům, protože ho chci o něj okrást. Z důvodu tak závažného poranění mozku mu to nepřišlo zvláštní. O dům, stejně jako o vše ostatní, co k domu patřilo, jsme přišli. Manžel přišel ale o víc. Nejen že ztratil vše, co budoval celých 15 let a tím i všechny finance, které jsme investovali do domu a okolí. Ale přišel hlavně o svou rodinu! O své nejbližší, kterým tolik důvěřoval! Dnem, kdy je manžel obdaroval naším domem, mezi nimi přestala jakákoliv komunikace. Manžel přišel o matku, otce, sestru, švagra, dědečka a milovanou neteř Denisku, kterou jsme od malička brávali na výlety i prodloužené víkendy. Dnes žijeme s manželem a synem v domě u mých rodičů. Rodiče mi pomáhají se synem i manželem a já jim s údržbou domu, zahrady a chodu domácnosti. Manžel se učil znova hýbat, chodit, mluvit, jíst, číst. A průběh jeho rekonvalescence překvapil nejen lékaře. Dnes každý den cvičí a doufá, že to bude stále lepší. Přesto stále nezvládá větší zátěž. Po rehabilitaci, dlouhé procházce – delší než půl kilometru je unavený a potřebuje několikahodinový odpočinek. Díky tomu, že nezvládá po fyzické stránce to co dřív, trpí obrovskými depresemi, s kterými se léčí jak u psychologa, tak u psychiatra. Kolem domu žádnou práci nemůže vykonávat, doma také ne. Trpí nadměrnou únavou, při níž nedokáže spát. Auto nevyčistí, neumyje, natož aby ho řídil – trpí poúrazovou epilepsií – takže už necestujeme do zahraničí, nejsem natolik zdatná řidička a ujet víc než 1000 km sama nedokážu, což manžel zvládal v pohodě bez střídání za volantem. Nedokáže se věnovat synovi. Díky únavě nemá trpělivost. Neunese své dítě. Jen se na něho dívá a může s ním komunikovat – pokud ho náš syn poslouchá. Nepomůže mi s nákupem, na zahradě se ničeho nedotkne, dělá mu problém koupání v bazénu – protože díky své konstituci není schopen z něj vylézt bez pomoci. O všechny přátele jsme přišli. Přes den žijí všichni naši tehdejší přátelé aktivní život, jako my kdysi, večer, když začíná čas pro zábavu, manžel leží v posteli vyčerpaný. A samozřejmě i náš sexuální život velmi utrpěl! Měli jsme báječný život po všech stránkách! Veškeré chvíle jsme trávili spolu a pro sebe. A dnes? Manžel trpí depresemi, protože by chtěl všechno, ale nemůže nic. Já jsem natolik unavená za celý den, že na sex nemám ani pomyšlení a manžel není schopen nějakého aktivnějšího pohybu. Takže se náš sexuální život smrsknul na minimum. Jezdíme pravidelně 2x týdně na rehabilitace, kde se snaží, aby na tom byl manžel pohybově lépe. Manžel má za sebou několik operací pohybového aparátu. Mnoho měsíců hospitalizací jak v nemocnici, tak v rehabilitačních centrech. Z téměř vrcholového sportovce se stal invalidním důchodcem, cizí vinou a hloupostí. Manžel je velmi úzkostlivý, trpí sebevražednými sklony. Potřebuje doprovod a téměř neustálý dohled. Částečně má poškozený zrak a neudrží dlouhodobě pozornost. Pravidelně navštěvuje neurologa, kde se léčí s epilepsií. Teď a vlastně od začátku má obrovskou vůli! Chce být znovu manželem a hlavně chce být otcem svému dítěti, aby až přijde, a my doufáme, že přijde ten správný čas, mohl být otcem i dalšímu miminku. Pro začátek se snažíme udělat vše, abychom měli znovu Náš Nový Dům! Ale co je pro nás všechny to nejdůležitější, přežil a svou pílí a vytrvalostí se snaží žít dál, a stále se zlepšovat! Není tím, kdo by se vzdal, kdo by složil ruce v klín a čekal na zázrak. Ví, že jedině soustavnou a usilovnou prací na své kondici, fyzické i psychické, se může posunout na hranici svých možností. Ví, co chce, ví, jak k tomu dospět. Ale nejen on, víme to i my, my všichni, kteří ho máme rádi. Společným úsilím se nám jistě podaří naplnit všechny sny a přání. Moje i mého milovaného manžela, kterého si nesmírně vážím.