6. 9. – úterý

Tak jsme ještě nakoupili koteky (7 ks), bez nich bych neodjela, musela jsem přeci něco na sebe přivézt kamarádům i když stále hrozila možnost, že mi je v Austrálii vezmou, ale zkusit jsem to musela. Let byl dobrý a už jsme byli opět v Jagyapuře. Město je od letiště vzdálené asi 35 km. Na to, že je to hlavní město, je to dost hrůza. Je špinavé a ošklivé. S ubytováním je to taky bylo o dost horší, 1. hotel údajně čistý a cenově zajímavý byl obsazený, druhý hrozně drahý a ještě špinavý, třetí plesnivý, no a ve čtvrtém jsme zakotvili. Po ubytování jsme se jeli ještě vykoupat, bylo to osvěžující, i když dost vlny, stále mě zalévaly šnorchl. Po „vyšampónování“ a polití vodou na hotelu jsme vyrazili do města. Bylo asi 6 hod.večer a před hotelem začali otevírat stánky s jídlem. Nebylo jich moc, ale pekli už různé placky se zeleninou i bez ní, ale manžel chtěl na trh, že ho tam cestou pláže viděl a že tam budou jistě ryby. Byly, ale jen syrové, z hotového jídla pouze kousíčky kuřat na špejli a sladké brambory. No hlad jsme měli a tak to bylo skvělé (no do skvělého je to mělo daleko). Opět jsme se ještě pokusili sehnat baterku do nového foťáku, (vždyť je to hlavní město), ta vyměněná se stále vybíjela, vydržela maximálně 1 hod. Měli tam docela dost foťáků, ale značka Olympus tu zastoupená nebyla.

Jayapura byla v „holandském období“ (Papuu předali Holanďané až v roce 1963) známá jako Hollandie a je nejvýznamnějším a hlavním městem Papuy. Toto nezajímavé město, byť s krásným přístavem, postavili Holanďané záměrně hned vedle hranice s tehdy německou Novou Guineou.

Jsou tu i vysoké moderní budovy, banky apod., ale při pohledu z blízka, je to bída. Určitě sem různé humanitární organizace nacpaly spoustu peněz, ale měli hlavně lidi naučit, jak nakládat s odpadem. Hrůza, plechovky od coly a igaliťáky se válely všude. Všechny odpadky se zde hází do vody – potoka a když zaprší, tak se vše spláchne do moře. I na té krásné pláži včera byla spousta odpadků. I náš taxikář vyhodil bez zaváhání velký ubrousek z okna, nevěřila jsem svým očím. Ale mají tu i neony jak v Las Vegas, blikající palmy, no „nádhera“, prostě velkoměsto. Santani (město přes které jsme cestou z letiště jeli a opět pojedeme zítra na hranice) vypadalo daleko příjemněji. Sice tam neměli tolik „úžasných“ neonů, ale viděla jsem i KFC a musím přiznat, že bych se tam ráda nasnídala, rýžové kaše mám plné zuby, tedy žaludek. Nedá se nic dělat, tak příště. Šli jsme se vyspat, zítra doslova překračujeme hranice do Papui – Nové Guinei (PNG). Přes hranice žádné auto totiž nesmí, chodí se pouze pěšky, v případě potřeby se vše překládá z auta na auto.    

V těchtio místech naše povídání zatím končí. Ne, že by naši cestovatelé ukončili cestu, ale u nás doma se blíží prázdniny a my vám chceme nabídnout krásy snadno dosažitelné, pro některé z nás přímo za humny.Do exotických končin se vrátíme znovu  a podíváme se, jak cesta pokračovala.

Bohatá vegetace

Nakupujeme koteky....

...pár banánů na cestu......

Jayapura

A jsme na hranicích