ČlánkyNOVÁ GUINEA
4. 9. neděle
Neděli jsme si opravdu užili. Vyrazili jsme ráno s „dědečkem“ – průvodcem, který byl zaměstnán v hotelu nebo lépe řečeno přespával v hotelu a v případě zájmu, provázel náhodné cizince.
Byl pozorný, šel bos, obouval se pouze v civilizaci a bylo jasné, že dělá svou práci rád. Dokonce mi i drbal boty, nohy i kalhoty, když jsem při zdolávání bahnité, úplně šedé řeky, do ní zahučela, na štěstí jen po kolena. Byla to hrůza, nejraději bych se vrátila domů. Ale pak už jen samá pohoda, vyjma jednoho strašného kopce. Po zdolání tohoto výstupu nás ale čekala odměna – krásná původní vesnice, samé staré chýše, žádná střecha z vlnitého plechu, která se blíž civilizaci občas objeví, nádherná terasovitá políčka táhnoucí se nepředstavitelně vysoko do hor (sklízet bych tam nechtěla, natož sázet a či okopávat). Cestou bylo několik podobných vesnic a já si připadala jak Hanzelka a Zikmund či Emil Holub. Do několika vesnic jsme i zašli, tedy jen díky našemu „dědečkovi“.
Vesničky jsou ohrazené, aby se jim prasátka či jiné domácí zvířectvo nerozuteklo a je to i o pocitu bezpečí a celistvosti vesnice. Ty plůtky mají kouzelné, jsou dost široké a porostlé zelení. Do jedné obzvlášť hezké vesničky jsme, díky dědečkovi, doslova vlezli (odsunul prkno v plotu a po žebříčku jsme byli tam).
Zrovna náčelník honil prasátko, oblečen pouze do koteky a pozval nás i do svého příbytku. Měli tam čisto, uprostřed chýše byl otevřený oheň a všichni strašně kouřili. Zase nový foťák nefotil, ale měla jsme v záloze „starý model“, který se po večerním znovu rozebrání a složení oživil. Pokračovali jsme kolem krásných políček, stále bylo co obdivovat. Za jedním potokem jsme se začali stáčet k domovu a já byla docela ráda, unavená jsem byla až dost. A možná i náš „dědeček“, protože začal šoupat bosýma nohama, pak dokonce obul vietnamky, asi měl obroušená chodidla, nebo to bylo tím, že jsme přicházeli k městu, možná spíš to druhé.
Pak už jsme šli po docela pěkné asfaltce a já si říkala, proč tu něco nejezdí? No za chvíli jsem věděla proč. Silnici vzala voda a tak bylo jasné, že se žádného „stopa“ nedočkáme. Po překonání průrvy opět pěkná silnice, která však končila obrovským sesuvem půdy a řekou. A tu překonat byl oříšek i pro místní, natož pro nás. Ještě, že jsem měla svého galantního dědečka, jinak bych už asi žádné zápisky nepsala. Jedinou výhodu jsem oproti chlapcům měla, nemusela jsem se zouvat, zmazaná jsem byla tolik, že to opravdu nevadilo, i když řeka byla pěkně šedá. Potom už silnice a bemo, které opět čekalo, až bude dostatečně našlapané a které nás dovezlo zpět na trh a potom už jen „kolorykšou“ až před hotel. Řidiči závodili, kdo bude rychlejší, ale já byla ráda, že sedím a docela pohodlně a ani jsem se nestačila bát.
Rychle jsme se osprchovali, tedy polili vodou, skočili na večeři a internet (mají zde prý dokonce dva, je to stotisícové město a vymoženosti civilizace se dostávají i do tak odlehlých míst) a rychle spát.
Rychle jsme se osprchovali, tedy polili vodou, skočili na večeři a internet (mají zde prý dokonce dva, je to stotisícové město a vymoženosti civilizace se dostávají i do tak odlehlých míst) a rychle spát.
Dělník v lese
Náčelník zahání prasátko
Náčelník před svým obydlím
Doma u náčelníka
Konec místní komunikace
Takto rostou sladké brambory
Vyrážíme na trek s dědečkem
Terasovitá políčka
Cesta rikšou do hotelu
