ČlánkyNOVÁ GUINEA
2. 9. pátek
0dvoz z hotelu na letiště byl sice v ceně ubytování, ale vyskytl se malý problém, zavazadla měla nadváhu. Zde to zatím nevadilo, ale v Jayapuře, kde přesedáme budeme muset přebalit. Ale nakonec jsme to zvládli, sehnali jsme i letenky, které je možno koupit jen na letišti před letem.
Měli jsme letět za 3 hodiny, ale protáhlo se to na víc jak pět, ale nakonec jsme doletěli do Wameny, hlavního střediska této oblasti, ležícího ve výšce 1 600 m.n.m. Byl to šok. Nejméně 2/3 personálu a taxikářů by jinde ve světě nepustili ani do letištní haly. Byli ušmudlaní, zarostlí a ještě k tomu měli vypadané zuby a červené rty od betelu (zelené listy, navozující povzbudivé účinky a zahánějící hlad) a ještě dotěrní.
Kamarád šel shánět hotel a my víc než hodinu odráželi jejich nabídky na hotel či odvoz, případně odnos zavazadel, která jsme bránili vlastním tělem. Skončili jsme v hotelu hned naproti nádraží, a docela čistém. Byla jsem ráda, že máme střechu nad hlavou.
Složili jsme zavazadla a vyrazili do města. Vamena je město, které má, kromě správního střediska v Jayapuře, druhé a poslední trochu obstojné letiště, a pak už se přistává jen na krátkých úsecích trávy v džungli. Silnice jsou jen ve městě a nejbližším okolí a tak je doprava opravdu obtížná. Hned před hotelem šel průvod „smíšených" domorodců, někteří jen s koteky (jediná součást oděvů mužů kmene Dani - vydlabaná dýně lahvovníku nasazená na přirození a připevněná orchidejovým vláknem), kopími, brky apod., ženy pouze v sukénkách a s neodmyslitelnou pletenou taškou na zádech zavěšenou na čele.
Mezi nimi bylo i několik oblečených (jak já říkám „evropsky“). Šlo jich stále víc a víc, my nepostačili fotit a natáčet, byla to úžasná podívaná. Řekli nám (člověk, který se již na letišti vnucoval jako náš průvodce), že to jsou obyvatelé jedné vesnice, kteří nesou 100 prasat jako „omluvu“ za to, že nedávno jejich člověk zabil v opilosti 3 obyvatele té vesnice, kam jdou. Je zde prohibice a jak nejsou zvyklí pít, prý stačí láhev alkoholu na celou vesnici a jsou agresivní. Tak jsem jen doufala, že při našich plánovaných návštěvách několika okolních vesnic, se nic takového nepřihodí. Proto jsem prosazovala výlety raději s průvodcem - domorodcem, ale bylo mi vysvětleno, že průvodce je první, kdo uteče, když se něco děje a není výjimkou, že se v půli cesty ztratí a nechá nás na pospas. Tak jsem byla zvědavá, co nás čeká.
Průvod se nám nezdál, bylo to divné, provolávali freedom a měli nést výkupné. Jak jsme později zjistili, byla to demonstrace za nezávislost, chtějí mít samostatnost, jakou mají Papuánci ve východní časti ostrova (v Papui Nové Guinei – zkráceně PNG). Zřejmě nás chtěl ten člověk vystrašit, abychom si jej najali. To by to asi dopadlo.
Po konci původu, či manifestace, jsme šli do banky, ale měli již zavřeno a tak jsme se alespoň přihlásili na policii, což je zde nutnost a povolení musí člověk mít už z Jayapury, či jiného města ( ještě asi 2) v nížině. Na policii byl opět úžasný týpek, u nás by rozhodně ve státních službách být nemohl. Fotit se sice nesmělo, ale neodolala jsem a riskla to, to se musí vidět..
Chtěli jsme jít na večeři, ale bohužel, žádná restaurace zde není, pouze „masakanpatangi“, což je jednotné stravování po celé Indonésii. Pochází z východní Sumatry z města Patang a je to dost příšerné. Mají tam studená, ugrilovaná kuřata, někdy i salát a rýži. Ta bývá nejlepší, je i teplá a čerstvá, jak je staré kuře a kolik much se po něm prošlo, nikdo neví. Takovýchto občerstvení je tu mnoho a pro místní je to vrchol „gastronomie“. Ať mi nikdo nic neříká o indonéské kuchyni. Vím to už od loňska, nestojí to za nic, pokud nenavštívíte opravdu mnohahvězdičkový hotel.
Průvod se nám nezdál, bylo to divné, provolávali freedom a měli nést výkupné. Jak jsme později zjistili, byla to demonstrace za nezávislost, chtějí mít samostatnost, jakou mají Papuánci ve východní časti ostrova (v Papui Nové Guinei – zkráceně PNG). Zřejmě nás chtěl ten člověk vystrašit, abychom si jej najali. To by to asi dopadlo.
Po konci původu, či manifestace, jsme šli do banky, ale měli již zavřeno a tak jsme se alespoň přihlásili na policii, což je zde nutnost a povolení musí člověk mít už z Jayapury, či jiného města ( ještě asi 2) v nížině. Na policii byl opět úžasný týpek, u nás by rozhodně ve státních službách být nemohl. Fotit se sice nesmělo, ale neodolala jsem a riskla to, to se musí vidět..
Chtěli jsme jít na večeři, ale bohužel, žádná restaurace zde není, pouze „masakanpatangi“, což je jednotné stravování po celé Indonésii. Pochází z východní Sumatry z města Patang a je to dost příšerné. Mají tam studená, ugrilovaná kuřata, někdy i salát a rýži. Ta bývá nejlepší, je i teplá a čerstvá, jak je staré kuře a kolik much se po něm prošlo, nikdo neví. Takovýchto občerstvení je tu mnoho a pro místní je to vrchol „gastronomie“. Ať mi nikdo nic neříká o indonéské kuchyni. Vím to už od loňska, nestojí to za nic, pokud nenavštívíte opravdu mnohahvězdičkový hotel.
Já se těšila do „našeho hotelu“ na kávu a byla skvělá (moje).
Jayapura druhé a poslední letiště na Papui
Letiště Wamena
Místní policista
