Posnídali a poobědvali jsme zároveň a vydali jsme se na hledání potápěčského centra, což byl náš cíl na tomto ostrově. Centrum nikde, jen strašné horko a nikde nikdo, koho by se dalo zeptat. Konečně potkáváme paní, vycházející z kostela.

Zřejmě neví, co potápění je a to jsme jí ukazovali slovo ve slovníku, ale ona neuměla číst. Nějak jsme si hned neuvědomili, že jsme ve zcela jiném světě. Poslala nás jen do kostela.Pokračovali jsme dál, v hlavě se mi už „vařilo“, 38°C. Zatím není pro nás optimální teplota na procházku. Skupina mládeže mě povzbudila, mohl by to někdo z nich vědět, ale bylo nám řečeno, že jsme to dávno přešli (ještě před kostelem), tak se vracíme po rozpálené silnici. Když to konečně najdeme, je centrum zrušené, není prý již zájem, Australané sem vloni přestali jezdit a my jsme asi jediní běloši na ostrově.

Údajně má být ještě jedno středisko na druhé straně ostrova, ale i to zeje prázdnotou. Ještě loňského roku, dle informací, zde pobývalo mnoho milovníků potápění a zdejší oblast byla vyhlášená.

No, nedá se nic dělat, letenky máme až na pátek, musíme si najít jiný program.

Po osprchování se těšíme do postele, ten časový posun o 10 hod. nám dává trochu zabrat. Když usínáme, muezín v mešitě začíná svolávat k modlitbě a hlasitě, usnout se nedá. Žijí tu jak křesťané, tak muslimové pohromadě, dokonce mají i své svatostánky vedle sebe a naprosto bez problémů

Kdyby to tak bylo na celém světě, to by byla nádhera.