Za dalšími ledovci a krásami již pokračujeme autem a pěšky po souši.Některé ledovce opravdu rychle odtávají a je zajímavé číst orientační cedule s označením roku, kam ještě ledovec dosahoval. Je to nepředstavitelné, jak z krásného bílého ledovce se postupně stává černý a ve finále je z něj jen bláto.Pokračujeme dál a naše cesta směřuje za pozůstatky „zlaté horečky“. Jsou zde nekonečné neobydlené plochy, kde se opravdu dá ukrýt před světem, pokud máte dost civilizace, případně před něčím utíkáte. Většina srubů je již opuštěných, ale občas narazíme i na obydlené a některé jsou opravdu malinké (kdo by je taky vytápěl, že?). My si myslíme, že v zimě musí celé zapadnout. Ubytováváme se v Toku, což je nejvýznamnější křižovatka na Aljašce, ale i zde jakoby končil svět. A to se zde tomu říká Hlavní třída Aljašky. Je zde pár dřevěných domů, jen široká silnice, vyhořelá benzinová pumpa, jeden obchod, pošta, bar a celé to působí hrozně smutně.V lesích jsou roztroušená obydlí, (u silnice je mnoho poštovních schránek), ale zřejmě dost daleko. Město leží na soutoku Yukonu a Beaver Creek a vzniklo při stavbě Alaska Highway z malé osady. Původní název mělo Tokio Camp, ale po napadení Ameriky Japonci v Pearl Harbru v roce 1941 jeho název opravili jen na Tok. V průvodcích se Tok uvádí jako významné středisko obchodu a služeb a pro zdejší indiány kmene Athabascan jako dobré odbytiště rukodělných výrobků.Tak opravdu nevím, zda tam pisatel průvodce byl, anebo před kolika lety, my jsme zde přespali v údajně pěkném hotelu (nic moc) a ani v místním saloonu to nijak nežilo. Asi jsme nenalezli to správné centrum, tak snad až příště.