ČlánkyETIOPIE 2015
Neděle 28. 6. 2015 - počátek cesty
Na letišti nás čekal na první pohled velice příjemný člověk - Miki, který bude po celou dobu naší cesty naším řidičem a průvodcem zároveň.
Krajina je zajímavá, stále je na co se dívat, nejvíc obdivuji malé pasáčky dobytka, jak ovcí, tak kraviček, jsou zachumlaní do všelijakých hadérek a jejich stádečka obsahují i množství mláďat, což je hrozně roztomilé. Domečky jsou většinou hliněné, starší jsou kulaté a na střechách mají nějakou trávu jako došky, bohužel, ty nové mají často střechy z vlnitého plechu. Staré kulaté nemají ani okna. Opravdu bída. Začíná období dešťů a tak nám co chvíli prší. Zatím to sice není ten správný monzun, ale stačí to, místy je vody docela dost. Asi v deset jsme se zastavili na snídani, tudíž čas, kdy okusíme jejich chléb, - indžaru, tak uvidíme. Zatím na to nemám odvahu. Bohouš „šel do toho“ Honza samozřejmě také, dali si k tomu opečené všelijaké vnitřnosti. No ani jsem se na to nemohla moc podívat, kousek placky jsem si sice uloupla, ale nezpracovala, zatím jsem asi nacpaná z domova, ale asi přijde i na ni, když nic jiného nebude. Toho se docela děsím, je to zatím pro mne nepoživatelné. Jeli jsme přes Modrý Nil, který je pěkně sytě hnědý. Kde vzal ten název, nevím. To jeho údolí je velmi malebné, nejprve jsme se vyšplhali do sedla nad ním a to bylo ve výšce 2400 m.n.m. Na chvíli přestalo pršet a tak jsme měli i krásný výhled do údolí. Pak následoval prudký sjezd, dlouhý asi 15 km. Opravdu to bylo náročné. Cestou jsme viděli převrácený náklaďák s naprosto zdemolovanou, asi i vyhořelou kabinou pro řidiče a spadlý autobus, ale ten tam skončil již dříve. Viděli jsme taky první opice, v což jsem moc nedoufala. Opravdu jsem si myslela, že všechna zvířata jsou snězená, když je tady taková bída a hlad je hlad. Dokonce jsme viděli celou rodinku i s miminkem, jen jsem ho nemohla vyfotit, za námi byla netrpělivá další auta. Rostou tu zajímavé rostliny, ale úlovků moc nemám, máme před sebou dlouhou cestu a tak se pořád zastavovat nedá. Hrozně mě překvapuje, kolik je tu všude lidí, na poli, na cestách, před chatrčemi, ani se nedivím, že je tu problém se uživit.
Staví se tu silnice, tedy Číňané je staví, ale nic jiného Etiopanům nezbývá, když nějakou infrastrukturu opravdu potřebují a oni to sami neumí. Opět prší, tentokráte už pořádně, stěrače téměř nestíhají, já osobně bych zastavila, ale oni jsou zde asi zvyklí. Velkým zážitkem byla zastávka na focení pastvin, hned se kolem nás nashromáždily děti, bylo jich tam nejdřív asi 5 a ani nevím, kde se vzaly, tu se vzaly a byla tu celá vesnice. Tedy skoro, dost přeháním, vesnice byla velká. Děti nežebraly, což bylo moc příjemné, nechaly se fotit a asi se jim líbila moje světlá hlava. Holčičky si ji stále prohlížely a některá se i snažila opatrně sáhnout. Měla jsem mezi nimi svou favoritku, stále byla u mne. Moc milá, hezká, dost ušmudlaná holčička. Nejraději bych si ji vzala domů, pěkně vydrbala, ale tady je asi šťastnější.
Zajeli jsme se podívat na výrobu dřevného uhlí. Bylo to dost zajímavé. Smí se pálit pouze z k tomu vysazených stromů (eukalyptů), které rostou 5 let. Uhlí se pálí týden. Výhodou eukalyptů je to, že se nemusí znovu sázet, po pokácení obroste pařez znovu.
Celou cestu až do Bahir Daru, což je asi 550 km, byly kolem cesty opravdu nuzné, ale čisté vesnice, všude spousta lidí i mezi vesnicemi a i za velkého deště chodily téměř davy sem tam. Často šli jak dospělí, tak děti s domácími zvířaty, jako jsou kozy, ovečky, oslíci i krávy. Samozřejmě někteří jen sedí a bloumají, ale těch moc není, bylo to možná i tím, že byla neděle a slavil se křesťanský svátek Panny Marie. Kostelíčky tady mají, ale většinou taky velmi chudé, ale určitě jim to stačí. K čemu zbytečná okázalost, když sami nemají co jíst.
