ČlánkyVšechno jednou končí
A je to pravda. A tak i náš zájezd do Norska se chýlil ke konci a zůstalo jen bilancování úspěchů a neúspěchů této rybářské výpravy.
Až na tu nepřízeň počasí to vše nedopadlo tak špatně. Poslední den se nechytá a tak jedeme lodí podívat se na známá nám již místa na fjordu, jak vypadají za hezkého počasí, tak aby nám vystačil neprojetý benzín.
Je to vlastně paradox, původně jsme měli jet v termínu o týden později, ale jednomu z účastníků se to nehodilo a tak byl vybrán dřívější termín. Těžko mu to ale teď vyčítat, rozhodli jsme se všichni. Prohlíželi jsme si tu nádhernou okolní krajinu s pozvolnými loukami i příkré skalní srázy s malými i většími vodopády a tak nám bylo trochu teskně, že to opouštíme. Trochu závidíme všudypřítomným rybářům na loďkách, snažících se chytit ještě něco navíc.
My však míříme do přístavu, protože nás čeká ještě mnoho práce. Vyčištění a vydrhnutí celé lodě, nechat zkontrolovat správce stav motoru a nádrže a odvézt všechny věci do kempu. Tam už to byla rutina. Složit své věci do tašek tak, abychom nevzali něco kolegovy a to je v té změti po týdnu na pokoji někdy stejných věcí docela nadlidský úkol. Druhá věc jsou zásoby potravin. Co si nechat na cestu, co zabalit a co tam nechat. Bylo pravidlem, že se některé nespotřebované potraviny nechávali zaměstnancům kempu, aby nemuseli pro každou maličkost jezdit do dost vzdáleného obchodu.
Pak už zbývalo jen zabalit nachytané a zmrazené ryby do speciálních polistirenových krabic, pořádně je utěsnit, přikrýt dekami a spacáky a naložit do auta, nebo autobusu. Vše bylo uděláno, ještě jedno rozloučení se zaměstnanci kempu a startujeme k domovu.
Vyjeli jsme ráno a to byle výhoda, že jsme měli před sebou jen jednu noční jízdu.
Nevím čím to bylo, jestli jsme se tak těšili domů, nebo se lépe cestovalo, ale těch 2500 km jsme tam jeli 35 hodin a zpátky jen 29 hodin.
Ještě jedna událost stála za povšimnutí a nutí k zamyšlení. Jak musí být Norsko bohatá země. Projížděli jsme totiž třiadvacetikilometrovou stavbou dálnice se železnicí, kterou staví nad Oslem na břehu jezera. Celá dálnice je vystřílena jako zářez ve skále a jejich pracovní a strojní nasazení je naprosto úžasné. Každých snad 100m pracoval nějaký silniční stroj a muselo dát velkou práci celé to zkoordinovat. Provizorní silnice byla bez nejmenší chybičky a obslužná stavební komunikace vedla po stavbě zcela mimo normální provoz. No prostě něco úžasného.
A to nejlepší je, že celou stavbu chtějí vybudovat za jeden a půl roku,
Ale to jen taková poznámka na rozloučení s Norskem.
A teď už honem domů.
Až na tu nepřízeň počasí to vše nedopadlo tak špatně. Poslední den se nechytá a tak jedeme lodí podívat se na známá nám již místa na fjordu, jak vypadají za hezkého počasí, tak aby nám vystačil neprojetý benzín.
Je to vlastně paradox, původně jsme měli jet v termínu o týden později, ale jednomu z účastníků se to nehodilo a tak byl vybrán dřívější termín. Těžko mu to ale teď vyčítat, rozhodli jsme se všichni. Prohlíželi jsme si tu nádhernou okolní krajinu s pozvolnými loukami i příkré skalní srázy s malými i většími vodopády a tak nám bylo trochu teskně, že to opouštíme. Trochu závidíme všudypřítomným rybářům na loďkách, snažících se chytit ještě něco navíc.
My však míříme do přístavu, protože nás čeká ještě mnoho práce. Vyčištění a vydrhnutí celé lodě, nechat zkontrolovat správce stav motoru a nádrže a odvézt všechny věci do kempu. Tam už to byla rutina. Složit své věci do tašek tak, abychom nevzali něco kolegovy a to je v té změti po týdnu na pokoji někdy stejných věcí docela nadlidský úkol. Druhá věc jsou zásoby potravin. Co si nechat na cestu, co zabalit a co tam nechat. Bylo pravidlem, že se některé nespotřebované potraviny nechávali zaměstnancům kempu, aby nemuseli pro každou maličkost jezdit do dost vzdáleného obchodu.
Pak už zbývalo jen zabalit nachytané a zmrazené ryby do speciálních polistirenových krabic, pořádně je utěsnit, přikrýt dekami a spacáky a naložit do auta, nebo autobusu. Vše bylo uděláno, ještě jedno rozloučení se zaměstnanci kempu a startujeme k domovu.
Vyjeli jsme ráno a to byle výhoda, že jsme měli před sebou jen jednu noční jízdu.
Nevím čím to bylo, jestli jsme se tak těšili domů, nebo se lépe cestovalo, ale těch 2500 km jsme tam jeli 35 hodin a zpátky jen 29 hodin.
Ještě jedna událost stála za povšimnutí a nutí k zamyšlení. Jak musí být Norsko bohatá země. Projížděli jsme totiž třiadvacetikilometrovou stavbou dálnice se železnicí, kterou staví nad Oslem na břehu jezera. Celá dálnice je vystřílena jako zářez ve skále a jejich pracovní a strojní nasazení je naprosto úžasné. Každých snad 100m pracoval nějaký silniční stroj a muselo dát velkou práci celé to zkoordinovat. Provizorní silnice byla bez nejmenší chybičky a obslužná stavební komunikace vedla po stavbě zcela mimo normální provoz. No prostě něco úžasného.
A to nejlepší je, že celou stavbu chtějí vybudovat za jeden a půl roku,
Ale to jen taková poznámka na rozloučení s Norskem.
A teď už honem domů.
