Náš nadační fond není typickým fondem, jehož základním posláním je rozdělovat peníze na podporu problematiky, kterou má ve své zakládající listině. Naší hlavní prioritou je měnit společenské prostředí tak, aby lidé se zdravotním postižením byli považováni za rovnocenné partnery na trhu práce. K tomu je třeba nejen finančně podporovat projekty u organizací a firem, které dávají práci lidem s postižením, ale i měnit legislativu, věnovat se cílenému vzdělávání personalistů, zákonodárců, lidí z vedení komerčních společností, ale také neziskových organizací a lidí s postižením jako takovým.

Nadační fond každý rok pořádá různé akce a festivaly, snaží se ve svých mediálních kampaních bořit mýty o diagnózách, které nepatří mezi „masivní“ a jsou opředeny řadou předsudků. Jednou z posledních byla kampaň na podporu lidí s lupénkou. Tito lidé mají velký problém při hledání práce. Veřejnost si myslí, že jsou infekční, za své onemocnění si mohou sami, díky špatné hygieně, životnímu stylu. Bohužel toto onemocnění má ale velmi podobný základ jako roztroušená skleróza nebo revma. Je to imunologické onemocnění, které nejprve napadá vnitřní orgány a až poté je vidět na povrchu těla… S heslem „Zvenku se loupe, uvnitř je skvělý“ jsme kampaní oslovili přes pět set personalistů. Dostali od nás croissant, jako symbol kampaně a základní informace k psoriáze a také legislativě. Neboť tím, že dají příležitost pacientovi s lupénkou, mohou své firmě ušetřit až 275 tisíc korun ročně.

Celý tým nadačního fondu fungoval až do února letošního roku pouze na dobrovolnické práci. Všichni ve fondu jsou odborníci ve své profesi. Díky tomu se fond může věnovat aktivní práci na změnách v legislativě. Změna Zákona o zaměstnanosti, příprava novely Občanského zákona a zákona o veřejné prospěšnosti - to jsou například oblasti, ve kterých je fond výrazně zaangažován. Dále příprava edukačních a vzdělávacích akcí. Jednou z největších je asi participace na vzdělávání pacientských organizací v rámci Pacientské akademie, vzdělávání personalistů v rámci HR fóra a Sdružení automobilového průmyslu.

Na co ale nesmím zapomenout, a co je takovou výkladní skříní našeho fondu, je projekt ochranné známky Práce postižených. Projekt, který oficiálně vznikl v roce 2009 a v roce 2010 prošel přísným auditem a byl vzat do Národní politiky kvality a projektu Česká kvalita. Ochranná známka certifikuje výrobky a služby, na nichž se svojí prací podíleli zdravotně postižení minimálně 75 procenty.

Pět dobrovolníků se aktivně podílí na vedení a rozvoji fondu napříč oblastmi legislativy, marketingu a PR, vzdělávání, odborných poraden. Od března má NFOZP prvního zaměstnance, který pracuje jako projektový manažer. Třicet pět dobrovolníků participuje na dílčích projektech.

Ano. Toto je běžnou součástí naší každodenní práce.

Náš fond je odborným garantem řady projektů, ve kterých toto desatero tvoří základní myšlenku. Jedním z nedůležitějších projektů je sekce OZP na portálu Prace.cz. Díky ní jsme denně ve spojení s více než 40 tisíci personalisty z celé republiky, kteří, a musím přiznat, že poměrně hojně, využívají našich služeb a konzultací s námi. Kolika firem jsme tedy pomohli, se nedá úplně přesně říci. Jen za loňský rok jsme proškolili, tedy byli jsme s nimi v přímé komunikaci na odborných akcích, přes dva tisíce personalistů a lidí s postižením. Na kolik firem, institucí či jedinců měla celkově naše činnost dopad, si netroufnu odhadnout.

Ano. A právě díky tomu jsme se aktivně zapojili jak do osvěty vůči pacientům, lidem z centrálních nákupů ve velkých společnostech, chráněnému trhu práce, tak hlavně do úpravy legislativy, která by možnosti zneužívání minimalizovala. Osobně si myslím, že právě novela Zákona o zaměstnanosti přinesla mnoho pozitivního a zneužívání bylo výrazně eliminováno. Protože jsme ale národ velkých „kutilů“, kteří ve všem hledají nějaké skulinky a snaží se zákony obejít, netroufnu si říci, zda ke zneužívání ještě někde nedochází. Dokud na příkazu k rychlosti v jízdě 80 km za hodinu budeme stále jezdit minimální rychlostí 88 s tím, že „přeci tachometr má odchylku“, nic nebude v naší zemi fungovat na 100 procent.

Největší předsudek v majoritní společnosti je asi to, že zdravotně postižený člověk rovná se člověk na vozíku nebo mentálně postižený. Člověk, který je schopen dělat pouze pomocné či asistentské práce, pro něhož firma musí vytvořit drahé pracovní prostředí na míru a je téměř nepropustitelný, protože ho chrání speciální zákony.

Nic z toho ovšem není pravda! Jak s tím bojovat? Potřebujeme vzdělané personalisty a manažery, kteří budou dobře znát základy legislativy, ale - a to vnímám jako nejdůležitější - v rámci různých školení či workshopů poznají životní příběhy lidí se zdravotním postižením, kteří pracují na manažerských pozicích. Tím jim dáme šanci pochopit, kdo to vlastně člověk se zdravotním postižením je. Firmy dělají často chybu v tom, že v rámci teambuildingových akcí vyrážejí pomáhat zdravotně postiženým do hospiců, terapeutických dílen atd., kde jsou ale lidé, jejichž postižení je specifické. Firmy poté podobné akci udělají velké interní PR a vlastně tak budují v podvědomí svých zaměstnanců model „toto jsou ti postižení a oni potřebují naši pomoc“. Podobné aktivity jsou sice velmi záslužné, ale co třeba rozběhnout program brigád a dlouhodobých, podotýkám skutečně dlouhodobých stáží pro absolventy či studenty středních a vysokých škol, kteří jsou osobami se zdravotním postižením? Pouze tak poznáme reálný život, myšlení a potřeby těchto lidí.

Je třeba celospolečenská změna myšlení. Majoritní populace si musí uvědomit, že když nedá šanci lidem se zdravotním postižením dokázat, že mohou být rovnocennými partnery v životě, práci nebo volnočasových aktivitách, zavírá si dveře sama před sebou. Nikdo z nás neví, jestli se někdy nestane člověkem se statutem „osoba zdravotně postižená“. Proč by ředitel firmy, který měl autonehodu a přišel o nohu, nemohl být za rok opět ředitelem stejné firmy? Proč by firemní právnička, které zjistili rakovinu prsu, nemohla být za rok či dva zpátky ve své pozici?

Řada lidí se závažnými diagnózami odmítá pobírat invalidní důchod. Vadí jim statut „invalidní důchodce“. Proč? Protože když zdravým kolegům řeknou, že jsou invalidní důchodci, je na ně nahlíženo téměř jako na nesvéprávné a nevýkonné. Je to ale jen o tom, jak je pojem invalidní důchodce podprahově vnímán. Málokdy si uvědomujeme, že statut invalidního důchodce je pro OZP v jistém slova smyslu ochrana na trhu práce, že jim nesmí být přidělena práce, která by mohla ohrozit či zhoršit jejich zdravotní stav. Změna myšlení nás všech, změna vnímání toho, že neexistuje typický zdravotně postižený člověk. To jsou základní pilíře pro změnu v problematice zaměstnávání zdravotně postižených osob.

V České republice rozlišujeme tzv. chráněný trh práce a otevřený trh práce. Chráněný trh práce má nárok pobírat měsíčně 8 000 Kč na mzdové a až 2 000 Kč na režijní náklady spojené s jedním zdravotně postiženým zaměstnancem. Tyto náklady mají dorovnávat menší či nevyrovnanou výkonnost zdravotně postiženého zaměstnance. A právě chráněný trh práce se má umět maximální měrou přizpůsobit těm zaměstnancům, kteří nemohou konkurovat práci zdravých kolegů. Otevřený trh práce, tedy běžný zaměstnavatel, který zaměstnává méně jak 50 procent osob s postižením, na tyto příspěvky nárok nemá. Má ale povinnost zaměstnávat 4 procenta zdravotně postižených osob.

Chráněný trh práce u nás funguje velmi dobře. Dokáže pracovat skutečně s každým člověkem se zdravotním postižením. I s tím, jehož výkonnost je třeba 40 procentní oproti zdravé populaci. Pracuje s lidmi, kteří potřebují více individuální přístup, pravidelnou asistenci, kontakt se sociálním pracovníkem či psychologem. Pokud člověku se zdravotním postižením, který tento statut zaměstnavateli přizná, závodní lékař dovolí pracovat na pozici s jasně definovanou náplní a úvazkem, je od běžného trhu práce legitimní, že po něm vyžaduje výkon, jako po zdravém kolegovi. V případě, že daný člověk cítí, že na danou náplň práce nemá, nestačí na ni, měl by toto téma otevřít na personálním oddělení a se závodním lékařem. Každý firma na běžném trhu práce, tím, že zaměstnává zdravotně postiženého zaměstnance, šetří až 275 000,-Kč ročně. Díky tomu by se měla umět přizpůsobit aktuálnímu zdravotnímu stavu postiženého kolegy. V případě, že by ho neměla, finančně by velmi tratila. A to právě nyní, v době finanční krize, není právě zanedbatelný fakt.

Zdravotně postižený člověk, pokud má vzdělání a praxi, může bez problémů zastávat pozici každého z nás. Proč by člověk se stabilizovanou roztroušenou sklerózou nemohl být generálním ředitelem? Nebo člověk po dětské mozkové obrně IT specialistou?

To, zda někomu sdělím, že jsem nebo nejsem člověk s postižením, záleží jen na mne. Nikdo nemá právo mne nutit přiznat, že jsem člověkem s postižením, nebo že bych si „měl vyběhat na postižení papíry“. Pokud mne závodní lékař určí práce schopným na danou pozici, zaměstnavatel nemá právo více „pátrat“, zda mám nějaké postižení či nikoli.

Na druhou stranu ale každému postiženému člověku říkáme, že pouze otevřenost, je základem vyrovnání se se svojí nemocí a také nezamotávání se do možných lží, které mohou vyplynout z reality běžných dní. Pokud kolegům nepřiznám, že mám třeba epilepsii, ač už řadu let zastabilizovanou, bez záchvatů, nemusí mi v případě náhlého a nepředvídatelného záchvatu umět pomoci a mohou si myslet, že jsem třeba jen „trochu přebral na večírku“. A mne ono neposkytnutí rychlé a správné pomoci může trvale poškodit na zdraví. Zatajení diagnózy v člověku nejen že vyvolává věčný pocit nejistoty, nutnosti neustálé pozornosti „abych se nějak neprozradil“, ale často ani nedovoluje zařadit se plnohodnotně do pracovního kolektivu.

Pokud někdo zprostředkovává práci lidem s postižením, musí na to mít živnostenské oprávnění a oprávnění, které jasně definuje zákon. Práci mohou zprostředkovávat tedy pouze personální agentury, jejichž činnost je upravena legislativou. Tyto agentury musí mít také povolení ke zpracovávání osobních dat.

Na internetu existuje řada internetových burz práce s nabídkou pozic pro osoby s postižením. Mezi největší patří ta na portálu Prace.cz , sekce Práce OZP, ve které fungujeme jako odborný garant. Tyto burzy práce jsou pouze o nabídce volných pozic. Nikoli o náboru zaměstnanců. Tyto inzerce jsou na všech portálech bezplatné.

Ano. Nadační fond se rozhodl pravidelně informovat všechny své příznivce, partnery, podporovatele, tedy každého, kdo je s ním pravidelně v kontaktu o změnách v legislativě, výstupech z akcí, které nadační fond upořádal apod. Chceme přinášet tipy na zajímavé akce a pracovat s podněty, se kterými se při své činnosti potkáváme.

Jedná se o jeden z dílčích vzdělávacích projektů, ve kterých náš fond funguje jako odborný grant a zároveň školitel. Celý projekt vede Santé Institut s.r.o. Zdravotně postižené osoby v projektu získají dovednosti, které mají vést k lepší orientaci na otevřeném trhu práce, rozpoznání práv a povinností zaměstnance, získají kompletní přehled v legislativě zaměstnávání OZP. Projekt se také zaměřuje na diagnostiku zhodnocení schopností a možností každého účastníka. A právě tato diagnostika je následně stavebním kamenem pro následnou rekvalifikaci, která je účastníkům projektu bezplatně poskytována a je certifikována MŠMT.

„Nikdy nevíš, kdy budeš od někoho potřebovat pomoc. Chovej se proto celý život tak, aby mělo okolí důvod, podat ti pomocnou ruku v okamžiku, kdy to budeš potřebovat ty sám“. Jak jsem uváděla, většina nadačního fondu je tvořena dobrovolníky. I já, jako ředitelka, tuto pozici vykonávám dobrovolně. Vedle své profese. Proto je pro mne, a myslím, že i kolegy, činnost pro fond něčím, co nás naplňuje. V čem nacházíme pozitivní naplnění našich životů.

Protože jsem se během rozhovoru nezmínila o své profesi, mém zaměstnání, má odpověď je tedy směřována k činnosti fondu.

Vím, že nikdy nic nebude dokonalé. Nežijeme v počítačovém programu. Ideální by bylo, kdyby firmy žádné kvóty neřešily a zaměstnávaly OZP bez ohledu na to, zda na ně získají nějaké úlevy či benefity.

A soukromě? Aby se před letními prázdninami narodilo miminko, které mi dovolí věnovat se další měsíce dobrovolnické činnosti pro fond a stalo se jednou, jako jeho starší brácha, tedy můj nejstarší syn, jedním z nadšených dobrovolníků, kteří se zapojují do činnosti našeho fondu.