Normální to jistě není. To jen Vašemu muži to tak připadá, když se rozhlédne okolo sebe.
Milenecké vztahy dnes vesele bují všude, i v těch nejvyšších politických patrech. Mnohý manžel si pak řekne : „Když může mít milenku mocný politik, proč bych jí nemohl mít také já ?“ Tím spíš, že ti politici se navzájem neodsuzují, ale ještě se svými přítelkyněmi chlubí a ostatní muži jim přitom klepou pochvalně na rameno s tím, jací jsou borci.
Ženatí muži často tvrdí, že milenka pro ně znamená zpestření jinak nudného a fádního života. Jiný názor, který mimomanželské styky obhajuje, říká, že bychom měli hledat příklad v přírodě : tam přece monogamie také skoro neexistuje – a člověk přece z přírody vyšel.
Je to však druh homo sapiens – člověk rozumný – a jako takový by se měl od ní lišit. I tím, že bude mít vždy jen jednu partnerku.
Někteří odborníci nám vnucují ideu, že chlapi mají nevěru zakódovanou v genech. Že jim prostě jedna žena nestačí a oni za to vlastně ani nemohou, protože jim genetická výbava přikazuje oplodnit co nejvíce příslušnic ženského pohlaví. Nevím ovšem, zda s touto teorií nepřišel také muž - na obranu všech nevěrníků.
Vztahy manželů s milenkami by se neměly příliš tolerovat, už jen proto, aby si manželky mohly samy sebe vážit a necítit se nevěrou ponížené.
Když je muž nevěrný jednou a projde mu to, udělá to s největší pravděpodobností znovu a nic a nikdo mu v tom nezabrání – tím méně vlastní manželka. Každá žena by si měla uvědomit, když vstupuje do manželství, že existuje větší či menší procento pravděpodobnosti, že muž si dříve nebo později milenku najde a proto by si mohla předem ujasnit, jak to bude řešit.
Ideální by bylo, kdyby se chovala tak, aby si muž mimomanželský vztah hledat nemusel. Mnohdy ale není v silách jedné příslušnice něžného pohlaví takovou roli zvládnout.
Manželka by po existenci milenky neměla pátrat, protože platí, že „co oči nevidí, srdce nebolí“. Zpočátku je dobré, aby svému manželovi výhradně důvěřovala. Pokud on tuto důvěru zklame, pak je to dost vážný prohřešek. Potom je individuální věcí každé ženy, jak se s tím vyrovná – universální návod asi není k dispozici. V extrémním případě by mělo platit pravidlo „3x a dost“. Tedy po třetí prokázané nevěře by měl následovat rozvod, ať to bolí sebevíc.
Na závěr Vás tedy asi příliš nepotěším : milenky byly, jsou a budou. Na tom se asi nedá moc věcí změnit.