Rozhodně si nenechte ujít ani statistiku, která jasně ukazuje v číslech na důležitost dané problematiky.

Fyzioterapeut FN Ostrava

Fyzioterapie patří mezi nejdůležitější činnosti při léčbě roztroušené sklerózy.

Fyzioterapie je důležitou součástí komplexní rehabilitace při léčbě roztroušené sklerózy a společně s farmakologickou léčbou a psychoterapií tvoří důležitou součást péče o pacienty. Také autogenní trénink nemalou měrou přispívá ke zkvalitnění léčby pacientů.

V souboru cvičení u pacientů s RS hrají důležitou roli např. cviky pro posilování pánevního dna:

- Úvodní slovo ke cvičení

- Aktivace nejhlubších svalů pánevního dna

- Cvičení k uvolnění páteře

- Cvičení vleže na zádech

- Cvičení izolovaných pohybů a zvedání pánve

- Cvičení s overbalem

- Cvičení na velkém míči

- Cvičení s míčem vleže na zádech

- Cvičení pro mírně pokročilé

- Relaxace

U roztroušené sklerózy, stejně jako u každého jiného onemocnění, existují rizikové faktory, které mohou v nemalé míře vznik tohoto onemovnění zcela zásadním způsobem ovlivnit.

Roztroušená skleróza je pořád ještě nemoc opředená spoustou mýtů a představ, z nichž část je falešných, část pravdivých. Příznaky, které pacient zažívá, mohou být velmi různorodé. Co to vlastně roztroušená skleróza je, na to se můžete podívat v rozhovoru s prof. MUDr. Evou Havrdovou.

Diagnostika tohoto onemocnění stojí na počátku dlouhodobé léčby, která je doprovázena individuální rehabilitací.

Mohou vést normální život!

Zažíváme revoluci v poznání genetických příčin epileptických záchvatů, říká profesor Pavel Kršek z Fakultní nemocnice Motol v Praze. Zabývá se především dětskou epilepsií, která postihuje až 1-5 procent populace.

Objasněte prosím, co vlastně epilepsie je, jak toto onemocnění v mozku probíhá?

Epilepsie je vlastně problém v komunikaci mezi nervovými buňkami. V mozku máme až 100 miliard neuronů, propojených mezi sebou ve složitých sítích. Mozková činnost spočívá v tom, že si neurony mezi sebou předávají krátké elektrické pulzy a tím spolu vlastně komunikují. Při epilepsii dochází k abnormální tvorbě těchto pulzů. Obvykle jsou četnější nebo více neuronů "pálí" naráz ve stejnou dobu (tzv. synchronně). Vnějším projevem této abnormální nervové činnosti je právě epileptický záchvat. Jeho průběh záleží na tom, které oblasti mozkové tkáně epileptická aktivita zasáhne.

Záchvaty jsou tedy různé. Může se epilepsie projevit i jinak než křečemi, bezvědomím a pěnou u pusy?

Samozřejmě, naopak většina záchvatů vypadá úplně jinak. To není možné popsat pár slovy, ale časté typy záchvatů se projevují například zahleděním (absence), zmateností a neúčelným chováním (komplexní parciální záchvaty), krátkým svalovým záškubem bez poruchy vědomí (myoklonie) a mohl bych dlouho pokračovat. Některý záchvat na pacientovi vůbec nepoznáte, například aury (tedy subjektivně vnímané pocity).

Lze při takto různých projevech splést epilepsii s jinými onemocněními?

Ano a není to zcela neobvyklé. Uvádí se, že možná až polovina dětí, které jsou odeslány k vyšetření s podezřením na epilepsii, jí nakonec netrpí. Výčet příhod, které mohou epilepsii "kamuflovat" by byl ještě delší nežli výčet typů záchvatů. Jen namátkou jde o kolapsové stavy, spánkové poruchy, srdeční arytmie, ale i nejrůznější psychogenně podmíněné záchvatové stavy. Vyskytují se samozřejmě i situace opačné, kdy je epileptický záchvat omylem pokládán za neepileptický. Například záchvaty vycházející z čelního laloku, které se vyznačující často bizarním průběhem s „divokými“ neúčelnými pohyby končetin a křikem, mohou být mylně považovány za psychogenní projevy.

Jak často se vlastně u dětí s epilepsií setkáváme, může se objevit už po porodu?

Ano, může, protože dětský mozek je k epileptickým záchvatům obecně náchylnější nežli dospělý. V celé populaci se epilepsie vyskytne asi u 1% lidí. V nejmladších věkových kategoriích je to ovšem více, až 3%. Navíc ojedinělý epileptický záchvat prodělá i řada dětí, které epilepsií netrpí - to se týká až 5% dětské populace. U těchto dětí může být epileptický záchvat něčím provokovaný, například horečkou (tzv. febrilní křeče u dětí do 5 let věku), úrazem hlavy, zánětem centrální nervové soustavy a podobně.

Co všechno tedy může epilepsii způsobit?

Epilepsie má nepřeberné množství příčin. Studentům často říkám, ať se v učebnici neurologie podívají na názvy všech kapitol pojednávajících o onemocněních mozku a mají před sebou výčet příčin epilepsie. Samozřejmě různé nemoci či poškození mozkové tkáně vyvolávají epilepsii s různou pravděpodobností. Takže opět jen ve velké zkratce: asi 2/3 epilepsií mají různou genetickou příčinu. Což ovšem automaticky neznamená, že jsou dědičné! Zbylá 1/3 pak vzniká v důsledku nejrůznějších poškození mozkové tkáně, zejména mozkové kůry.

Může být epilepsie vyvolána vnějšími elektronickými vlivy, jako jsou například počítače, mobilní telefony?

Tady je potřeba rozlišovat mezi samotnou příčinou onemocnění - např. genetickou poruchou - a provokačním faktorem konkrétního záchvatu. Počítač nebo mobil samy o sobě epilepsii nezpůsobí, alespoň si toho nejsem vědom. Ale nezřídka jsem v praxi viděl, že byl u nějak disponovaného pacienta záchvat provokovaný dlouhým "vysedáváním" u PC nebo mobilu, zejména ve spojitosti s nevyspáním a únavou. Možných provokačních faktorů záchvatů je opět více. Známý je tzv. stroboskopický efekt, tedy světlo blikající v určité frekvenci. Ten se ale týká jen menší části epileptických syndromů. U dospívajících a dospělých jsou pak typickou provokací záchvatů návykové látky, zejména alkohol.

Kam až dospěla diagnostika epilepsie, jsme její příčinu schopni vždy odhalit?

Možnosti vyšetření pacientů s epilepsií se v posledních 20 letech až neuvěřitelně rozšířily. Dá se říci, že před 20 lety jsme u většiny pacientů přesnou příčinu jejich onemocnění neznali a ani neměli reálnou šanci ji zjistit. Nelze říci, že dnes dokážeme přijít na všechno - to se možná ve 100% nepodaří nikdy. Ale odvažuji se tvrdit, že medicína v této oblasti udělala velký skok dopředu. Fantasticky se například zpřesnily možnosti zobrazení mozkové tkáně. V anatomickém zobrazení se již dokážeme dostat na submilimetrovou úroveň a navíc dokážeme prostorově zobrazit i řadu mozkových funkcí. V posledních letech pak dochází doslova k revoluci i v oblasti poznání genetických příčin záchvatů - to byla donedávna zcela neprobádaná oblast.

Jsou lékařská vyšetření pro dětské pacienty zátěží? Na co je mají rodiče připravit?

Opět nejde dát na tuto otázku jednu odpověď. Příslušná vyšetření volíme podle toho, jaký máme u konkrétního dítěte cíl diagnostiky, což je podmíněno řadou okolností. Jiná vyšetření volíme na začátku onemocnění a jiná tam, kde je už epilepsie dlouhodobá a nereaguje dostatečně na podávanou léčbu. Většina vyšetření rozhodně není zvlášť nepříjemná a vůbec ne bolestivá. Základní vyšetření jsou dvě: elektroencefalografie (EEG), tedy vyšetření elektrických potenciálů elektrodami položenými na povrch hlavy (obvykle v podobě tzv. EEG čepice) a magnetická rezonance mozku (MRI), tedy jeho anatomické zobrazení na principu magnetického vlnění (nejde tedy o rentgenové záření). Nepříjemností je, že při MRI vyšetření je nutné, aby pacient asi 20 minut ležel v úplném klidu. Malé děti a nespolupracující pacienty proto musíme krátce uspat.

Dá se vůbec epilepsie vyléčit?

Ve většině případů ano. Přibližně 2/3 nemocných lze plně kompenzovat podáváním antiepileptik. Část těchto pacientů má takzvaně věkově vázaná onemocnění a u těch pak lze za nějakou dobu léky zcela vysadit. Jiní musí užívat léky celý život, ale i tito lidé mohou vést dá se říci normální, plnohodnotný život. Asi u 1/3 pacientů s epilepsií je situace svízelnější, trpí tzv. farmakorezistentní formou epilepsie a léky u nich plně nezabírají. I v těchto případech však moderní medicína nabízí některé efektivní léčebné postupy.

Dají se některé případy epilepsie řešit operací? A jaké jiné moderní způsoby léčby kromě léků existují?

Epileptochirurgie, tedy operace mozku s cílem zastavit epileptické záchvaty představuje stále reálnější léčebnou možnost, která může dát naději tam, kde jiné postupy selhávají. Jedná se o velmi specifickou problematiku, kterou se zabývají výhradně specializovaná epileptologická centra. Jsem velmi rád, že v letošním roce u nás byla epileptologická centra oficiálně uznána i Ministerstvem zdravotnictví. Ukazuje to na oprávněně vzrůstající zájem o epilepsii i na nejvyšších místech, což lze pozorovat v celém vyspělém světě. Epileptologická centra mohou indikovaným pacientům nabídnout i další specifické léčebné postupy, například ketogenní dietu nebo neurostimulační metody. A věřím, že se spektrum diagnostických a léčebných postupů bude díky intenzivnímu výzkumu v této oblasti dále rozšiřovat.

Věra Boháčová, DiS, diplomovaný nutriční terapeut, http://www.verabohacova.cz/


Děkuji za rozhovor. MUDr. Václav Lukáš

Ambulantní neurolog
Dopravní zdravotnictví a.s.
Italská 560/37,
Praha 2, PSČ 121 43

Pane doktore, pracujete jako neurochirurg. Můžete nám – laikům – vaši profesi více přiblížit?
Více jak 35 let pracuji jako neurolog, což je lékařský obor, který se zabývá onemocněními a úrazy mozku, míchy a periferních nervů. Prakticky celou dobu, 32 let, jsem pracoval v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, postupně nejprve jako sekundární lékař, zástupce primáře oddělení, od r.1996 jako primář oddělení a posléze jako Hlavní neurolog Armády ČR. Po dosažení vojenského důchodového věku jsem odešel z funkce, z armády a i z nemocnice.

Poodhalte prosím trošku své dětství… Chtěl jste už v raném věku být lékařem? Případně co rozhodlo, že jste se jím stal?
V době dětství a dospívání jsem žil sportem a hudbou. Určitě jsem nebyl vzorný student, pro kterého by medicína byla logickým pokračováním studia. Na gymnáziu se mně zalíbila biochemie, a protože jsem pochyboval o vlastní vůli pravidelně studovat, přihlásil jsem se na vojenskou větev studia medicíny v Hradci Králové s představou, že mě ke studiu donutí. Podařilo se a v r.1975 jsem úspěšně promoval.

Specializujete se na problematiku cévních mozkových příhod. Co je nejdůležitější pro záchranu člověka s CMP?
Téměř 30 let jsem se specializoval na problematiku akutní medicíny, akutní neurologie, zabýval jsem se problematikou cévních mozkových příhod a mozkových úrazů. Jednoznačně se prokazuje, že rozhodujícím faktorem k záchraně nemocného, resp. zraněného je čas, tzv. „zlatá hodinka“; u mozkových příhod „zlaté 3 hodiny“ od vzniku prvních příznaků nemoci. Jedině při zachování tohoto časového limitu dáváme nemocnému reálnou šanci na zlepšení nebo i úpravu poškozených mozkových funkcí.

Je před mrtvicí nějaká prevence (například vhodné jídlo apod.)?
Existují tzv. ovlivnitelné rizikové faktory mozkové příhody, a to je vysoký krevní tlak, poruchy srdečního rytmu, cukrovka a další. Jestliže tyto faktory potlačíme, uděláme maximum pro snížení rizika onemocnění.

Můžete nám sdělit, zda se dá cévní příhoda laicky včas poznat?
Protože o úspěšnosti léčby rozhoduje čas, je nesmírně důležité, aby nemocný, resp. jeho okolí znali nejčastější rané projevy onemocnění. Patří sem prakticky jakákoli náhlá porucha funkce: porucha zraku na jedno oko, porucha hybnosti, porucha řeči, porucha citlivosti, porucha orientace apod.

Jak jste řekl, byl jste i hlavní neurolog Armády ČR. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Jako vojenský lékař jsem působil 33 let a ve funkci primáře oddělení Ústřední vojenské nemocnice jsem dosáhl vojenské hodnosti plukovníka. Své profesi, resp. nemocným jsem věnoval maximum úsilí. To mohu říci s naprosto čistým svědomím. U sebe i u svých podřízených jsem preferoval řád, pořádek, rozhodnost a umět vzít na sebe zodpovědnost za svoji práci, za její kvalitu. O to větší změnou byl pro mě přechod do civilu.

Zabýváte se i přednáškovou a publikační činností…
Přednáškové a publikační činnosti jsem se věnoval hlavně v době působení v nemocnici. Nyní už tolik v praxi nepřicházím do kontaktu se světovými novinkami. A psát nebo přednášet kompiláty abstrak sestudovaných na internetu mě neláká.

A vedle toho jste i soudní znalec…
Jako soudní znalec nepracuji „na plný plyn“. Případů, které ročně posuzuji, není mnoho. Ale byl jsem nucen aspoň do určité míry prostudovat medicínské právo. Určitě bude narůstat sporů mezi lékaři, nemocnicemi a pacienty. Pravda bývá střídavě na obou stranách, ne vždy lze zabránit určitým komplikacím léčby. Této problematice se chci věnovat více, vedou mě k tomu zkušenosti, které jsem za dlouhou praxi nabyl.

Vaše práce je bezesporu velmi náročná. Zbývá Vám také dostatek času na odpočinek – a jakým způsobem relaxujete?
Když jsem pracoval v nemocnici, moc času na odpočinek nebylo. I jako primář jsem sloužil 5 až 7 nočních služeb, po nichž se nechodilo domů, ale po kterých následoval běžný pracovní den. A víkendové služby! Do práce jsem šel v pátek a domů až v pondělí odpoledne. Medicína nemá pracovní dobu od - do, byť v současnosti je už situace jiná. I já již mám volného času mnohem více. A ten věnuji sportu a práci se dřevem. Dřevo přece tak krásně voní!

Máte v oblibě nějakou naší či světovou literaturu?
Nemohu říci, že mám vyloženě oblíbeného autora. V knihovně mám nyní kompletní soubor knížek Robina Cooka, který píše hodně z lékařského prostředí. V poslední době čtu knížky Roberta Kiyosakiho. Zjistil jsem, že moje „finanční inteligence“ se „blížila nule“. Dříve jsem ani nevěděl, jaký mám měsíční plat - důležitá byla vlastní práce. Postupem času se ze mne stával stále větší odborník, ale na čím dál užší medicínské téma. Nejdříve jsem „něco věděl“ o medicíně, později už jen o neurologii, potom jen o akutní neurologii a nakonec „jen“ o mozkových příhodách. A to není o penězích. Na tom nemůžete zbohatnout. A potom, když jsem končil??? Už jsem nebyl zcela připraven na obecnou neurologii, takže plno běžných věcí se opět učím. Bohužel jsme v České republice, kde není finančně ani sociálně postaráno o odborníky, kteří pracovali pro stát. A tak se díky knížkám pana Kiyosakiho vzdělávám a snažím se zajistit na stáří sám.

Našel jste si mezi kolegy doktory i své kamarády?
Samozřejmě, že člověk má i ve své profesi kamarády. I když nyní jsou jiné podmínky, medicína vyžaduje týmovou práci. Trochu se o toto obávám. Navíc úcta ke starším kolegům, k jejich zkušenostem, které nelze načíst na internetu, se vytrácí. Škoda.

Chováte nějakého čtyřnohého domácího mazlíčka?
Měl jsem psa, respektive byl to pes dcery, ale nyní ne. Mám už zkušenost - vím, jak velkou péči pes vyžaduje.

Kdybyste mohl v životě (svém nebo ostatních) něco změnit, co by to bylo?
Ve svém životě bych nejspíše nic neměnil.

Prozraďte nám, zda máte svoje velké přání…
Moje přání? Mám rád dřevo. Přál bych si prožívat důchodový věk v dřevěném srubu a ne v pražském bytě. Rád pracuji fyzicky.

Z čeho máte největší radost?
Radost mám z práce, kterou jsem vykonal. Věřím, že jsem pomohl mnoha pacientům

A naopak – které věci Vás často štvou?
Jsem ve věku, kdy by muž měl brzdit stresy - tak o to usiluji. Samozřejmě, že si některé věci zbytečně připouštím, ale snažím se o opak. Spíše chci být unaven fyzicky, např. ze sportu.

Řídíte se v životě některým heslem?
Až možná v posledním 1 až 2 letech přebírám heslo kamaráda: „ to nejlepší hned“; už není na co čekat. Člověk si má udělat radost. Dosud jsem více myslel na ty druhé než na sebe.

Co byste vzkázal všem těm, kdož se chtějí dát na medicínskou dráhu?
Medicína, když se dělá doopravdy, je řehole. Ale je to krásné povolání. Jiné bych dělat nechtěl.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se Vám i nadále daří.

Hospicové občanské sdružení Duha
ČSA 1815, 508 01 Hořice
tel. 773 652 844
www.hospic-horice.cz
hospic-horice@seznam.cz

Paní Jano, ví se o Vás, že jste spoluzakladatelkou hospicového občanského sdružení Duha. Můžete nám prosím připomenout, co výraz hospic znamená a jaké je jeho poslání?

Anglický výraz hospic byl používán již ve středověku pro domy odpočinku. Vyhledávali je unavení poutníci, kteří směřovali většinou do Palestiny. Historie hospiců v České republice je poměrně krátká. O vznik prvního hospice se zasloužila lékařka Marie Svatošová, která v roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo pro podporu domácí a lůžkové hospicové péče. Posláním hospice je aktivní celková péče o pacienta, jehož onemocnění neodpovídá na kurativní léčbu. Zásadně důležité je mírnění bolesti a dalších příznaků a sociálních, psychologických a duchovních problémů. Hospicová péče ve svém přístupu zahrnuje do své působnosti pacienta i celou jeho rodinu. Ctí a chrání život. Umírání a smrt považuje za normální proces, smrt však neurychluje ani neoddaluje. Usiluje o zachování maximální možné kvality života až do smrti.

Jak jste se k této práci dostala – co bylo oním prvotním impulsem?

Pracovala jsem téměř třicet let v českých nemocnicích převážně na operačních sálech a velice mne frustrovala nedostatečná péče o umírající pacienty. Zdravotníci tuto skutečnost velice dobře znají tak jako já, je to cíleně skrytý a zamlčovaný problém! Také opakované snahy o uzákonění euthanasie v ČR mne vedly k myšlence realizace domácího hospice.

V hospici pracuje i Váš muž…

Ano, můj manžel je chirurg a pracuje v hospici jako lékař dobrovolník. Nastavuje léčbu bolesti a ostatních symptomů pokročilých nádorových onemocnění, navštěvuje pacienty v jejich přirozeném prostředí a celý hospic ekonomicky řídí. Mám v něm velkou oporu. I on byl stejně jako já provokován tíživou situací umírajících pacientů a vždy byl přesvědčen o potřebnosti zlepšení péče o ně.

Vybudovat takovéto zařízení muselo být bezesporu velmi náročné. Kdo poskytl prostory pro vaše budoucí zázemí a kdo nejvíce pomohl se samotnou realizací přestavby? A hlavně: jak to bylo s financováním celé akce?

Prostory, kde vzniklo zaregistrované zdravotnické zařízení jsme získali od Městského úřadu v Hořicích v areálu nemocnice. Kamenný objekt byl určen k demolici. Oslovila jsem své bývalé kolegy z řad lékařů, převážně z operačních sálů, kteří nám poskytli první finanční pomoc na rozvody teplé a studené vody. V řadách našich spoluobčanů se objevila nevídaná solidarita, na hospicový účet začaly přicházet finanční prostředky, které průběžně pokrývaly nutné výdaje na celou rekonstrukci. Také většina řemeslníků pracovala pouze za cenu materiálu. S touto neuvěřitelnou lidskou účastí se podařilo za jeden rok slavnostně otevřít Centrum domácí hospicové péče.

Setkali jste se při přípravě vašeho projektu také s nějakými vyloženě negativními reakcemi – eventuálně co si o nich myslíte?

Ruku v ruce s lidskou solidaritou se objevovala i nenávist a pomluvy, které měly za cíl hospicové snažení oslabit či celou tuto aktivitu zastavit. Vnímala jsem tyto tlaky od určité skupiny zdravotníků, kteří sami porušují svým chováním práva umírajících, ve smyslu porušování zdravotnické péče, lživé informace ohledně prognózy, nedostatečně ošetřené bolesti, žádosti nemocných, aby bylo upuštěno od zatěžujících a problematicky úspěšných lékařských zásahů a jiných velmi těžkých etických dilemat.

Kde se váš hospic nachází a z jaké oblasti přijímá klienty? A jak se k vám tito lidé dostanou – je nutné mít nějaké zvláštní doporučení?

Domácí hospic se nachází v Hořicích, ulice Riegrova 655, v areálu Městské nemocnice. Pacienty přijímáme do 30 km od Hořic. Při přijetí do domácí hospicové péče je nutné mít lékařskou zprávu o ukončení aktivní většinou onkologické léčby. Obrátit se na nás může zdravotnické zařízení, rodina, ale i sám pacient.

Které služby konkrétně poskytujete? A kdo je platí?

Domácí hospic se skládá z lékaře, zdravotních sester, sociální pracovnice, dobrovolníků a duchovního. Jedná se o multidisciplinární tým, který poskytuje všestrannou péči rodinám, které se rozhodly pečovat o svého umírajícího člena doma. Zdravotně sociální tým je schopný vyřešit v domácím prostředí všechny možné nastalé situace spojené s koncem života, aby přání nemocného zemřít doma mohlo být splněno při zachování vysokého standardu medicínské i ošetřovatelské praxe. Vzhledem k nefinancování tohoto druhu péče zdravotnickými pojišťovnami byla nutná finanční spoluúčast nemocného dle platného ceníku na www.hospic-horice.cz.

Je známo, že zajišťujete i hospic mobilní. Jaké má (oproti klasickému) výhody?

Zajišťujeme pouze mobilní hospicovou péči, ale spolupracujeme samozřejmě s lůžkovými hospici. Výhodou je, že nemocný umírá ve svém přirozeném prostředí uprostřed svých nejbližších.

Víte o dalším podobném zařízení ve vašem blízkém či vzdálenějším okolí?

V České republice není doposud vytvořena regionální síť domácích hospiců, které by mohly fungovat efektivně; v některých regionech nejsou téměř žádné služby domácí hospicové péče. Většina těchto aktivit vzniká tam, kde se najdou ochotní lidé, kteří se nasazují ve prospěch práv umírajících pacientů. Další z mobilních hospiců se nachází např. v Liberci a v Táboře. Jednou z věcí, které je v ČR neošetřena, je nemožnost dlouhodobého uvolnění ze zaměstnání pro účely pečování o vážně nemocné a blízké tak dlouho, jak to bude potřeba. Zavedení právních předpisů by znamenalo zásadní krok v rozvoji domácí hospicové péče.

Často se mluví o možném zákonu o euthanasii. Jste odpůrcem či příznivcem její legalizace?

Jednoznačně se vyslovuji proti euthanasii v ČR. Této problematice se prakticky věnuji od roku 2008, aktivně uvedené téma přednáším zdravotníkům a studentům středních a vysokých škol. Moderní společnost chápe usmrcení člověka jako humánní prostředek, který zbaví rodiny obtížného starání se. Většina lidí netuší, že nesnesitelné bolesti mohou být zvladatelné a svízelná situace se dá řešit podporou vzniku sítí paliativní péče. Pro celou řadu lékařů je už pouhá myšlenka na euthanasii prohřeškem proti etice a základnímu určení lékařské profese. Je velmi potřebné usilovat o rozvoj paliativní péče tak, aby zajistila rovnost v přístupu k umírajícím pacientům.

Obraťme list… Zažíváte se svými klienty někdy také veselé chvilky?

S našimi pacienty především velice aktivně žijeme čas, který jim zbývá. Umírající nejsou pouhými nešťastníky, které můžeme jenom politovat. Jsou to lidé, kteří nás učí moudrosti, trpělivosti a lásce. Díky tomu, co jsem se v uplynulých téměř čtyřech letech od nich naučila, se můj život od základu proměnil k dobrému. Každému z mých pacientů, které jsem mohla doprovodit posledním úsekem jejich života, znovu a znovu děkuji.

Vaše zařízení jistě nabízí též duchovní služby. Kdo je zajišťuje? A jste Vy sama věřící?

Duchovní službu v domácím hospici v Hořicích zajišťuje z pověření Královéhradeckého biskupství Mons. Pavel Rousek. Každý umírající pacient hledá zdroj naděje. Rozpoznává v sobě nejvnitřnější oblast, kde nachází základ vlastní identity. Mění své dřívější priority, bilancuje, vzpomíná na životní zklamání, cítí viny, touží po odpuštění. Duchovní péče hlásá a brání jedinečnou hodnotu a důstojnost lidského života. Zastává se těch, kdo se cítí ve zdravotnickém systému bezmocní. Není to nějaké nezávazné povídání o podivuhodných věcech, ani náboženské školení, ale je to především důvěrné sdílení lidského nitra a hledání opor v obtížných životních situacích. Já sama vycházím ze svého přesvědčení křesťanské víry.

Mohou vašich služeb využít i osoby nemocné jinak než onkologicky?

Naše služba je nabízena pacientům v preterminálním a terminálním stavu převážně onkologického onemocnění. Pokud budeme mít volnou kapacitu, nabídneme domácí hospicovou péči i ostatním pacientům.

Jak už bylo řečeno, pracují u vás také dobrovolníci…

Dobrovolníci představují pro hospicovou službu nepostradatelný přínos. Pracují pod vedením koordinátora, podílejí se na všech benefičních akcích pro hospic a šíří tímto myšlenku důstojného umírání všude tam, kde je to potřeba.

Existuje něco, čím se právě ten váš hospic liší od ostatních (na co jste zvlášť pyšní)?

Ne.

Vaše práce je určitě hodně psychicky náročná. Jakým způsobem „dobíjíte baterky“?

Při doprovázení je naprosto nutné si udělat čas pro sebe, pro obnovu sil. Miluji pobyt v přírodě za každého počasí, ráda poslouchám dobrou hudbu a poznávám sakrální architekturu. Je pro mne cenné společenství přátel, s kterými se scházím každý týden k pravidelnému sdílení v modlitbě. Jednou za rok odcházím na týden do samoty jezuitského kláštera, abych mohla sestoupit v tichu do svého nitra. Tam nalézám pokoj a tolik potřebnou sílu.

A zbývá Vám při Vašem vytížení také nějaký čas na rodinu, přátele a koníčky?

Především v začátcích budování mobilního hospice v Hořicích musím po pravdě říci, že jsem rodinu zanedbávala, přesto jsem zažívala zvláštní pocit rodinné sounáležitosti, který jsem v předešlých letech ve službách na operačním sále postrádala. Rodina je pro mne nesmírně důležitá a potřebná.

Prozraďte nám prosím, zda vyznáváte nějaké životní krédo.

„Ochraňujme život od jeho přirozeného počátku až do jeho přirozeného konce.“

Zajisté máte plány do budoucna – soukromé i ty pracovní. Můžete nám o nich něco říci?

Je ideální, když umírající může zemřít v rodinném prostředí a v péči rodinných příslušníků. Rodina, která chce umírajícího dochovat, musí mít vytvořeny takové podmínky, aby toto bylo možné. Poslat nemocného domů zemřít a nezajistit mu kontinuální hospicovou péči je hluboce nemorální čin! Vyčerpává mne obstarávání finančních prostředků na provozní náklady domácího hospice. Bez většího počtu zdravotních sester není možné rozšířit nabídku hospicových služeb. Přeji si udržení harmonického prostředí v rodině i v domácím hospici.

Co byste vzkázala těm, kteří plánují služby vašeho hospice využít (ať už budoucím klientům nebo jejich blízkým)?

Ukončení onkologické léčby neznamená ukončení života. V této situaci se hlavním cílem stává snaha o udržení co možná nejvyšší kvality vašeho života. Paliativní péčí v této fázi nemoci budeme usilovat o to, aby vám nádor působil co nejméně obtíží. Domácí hospicovou péčí vám budeme garantovat, že nebudete trpět nesnesitelnou bolestí a ani jinými symptomy, v pokročilé fázi své nemoci nebudete sami a za každých okolností budeme respektovat vaši důstojnost a autonomii. Při nutnosti hospitalizace vám zajistíme lůžkovou hospicovou péči. Je moudré využít tento čas také k dokončení a uzavření všech úkolů v osobním a pracovním životě.

Děkuji za rozhovor.

ICTUS o.p.s.
E-mail: dohnalek@ictus.cz
mobil: +420 603 500 718

Pane Dohnálku, Vy jste bezesporu obdivuhodný člověk. Široká veřejnost vás vnímá jako někoho, kdo po několika letech od prodělané cévní mozkové příhody dokáže pomoci nejen sám sobě, ale i ostatním osobám s podobnými problémy. Méně se však ví, že ani vaše dětství a mládí nebylo zrovna ideální. Povězte nám prosím o tom něco.

Myslel jsem, že nebudeme mluvit o mně, ale chcete – li: už od raného věku jsem bojoval s atopickým ekzémem, špatně jsem viděl a svého času jsem si dost ošklivě zlomil nohu. Musel jsem se s tím ovšem poprat a rozhodnout se, jestli sedět někde v koutě a stěžovat si na osud, nebo si najdu cestu dál a ukážu ostatním, že život je možný i s postižením. A vidíte: tu svoji trasu jsem našel a snažím se, aby za mnou zůstala nějaká stopa. Je velice těžké rozlišit lidi, kteří vyrůstají s problémy, a lidi bez nich. Ale důležité je se s těmito potížemi naučit žít.

Je známo, že jste také závodně lyžoval. Jakých největších úspěchů jste v té době dosáhl?

Toto lyžování byla alfa a omega v mém životě. Znamenalo to pro mě druh adrenalinu – zejména lyžování vysokohorské, které považuju za nejkrásnější. Jedete totiž na místo, kde nikdo není; v daném okamžiku jste pouze vy, rychlost a svah. Měl jsem šanci se dostat do lyžařské špičky, ale kvůli už známým okolnostem z toho sešlo.

Při sportu do vás prý dokonce uhodil blesk…

Ty do mě praštily dokonce dva: jeden v sedmé třídě a druhý ve třiadvaceti letech - a ten znamenal konec mé lyžařské kariéry. Ležel jsem řadu měsíců v nemocnici, intenzivně rehabilitoval a zároveň jsem se přesvědčil, že i takovou situaci lze zvládnout. Možná se dá s nadsázkou říci, že tyto skutečnosti mě připravily i na mrtvici.

Jak jste zvládl vyrovnat se s tím, že už nejste zcela zdravý? Mnohý by ve vašem případě rezignoval.

Jak se dá poznat, zda člověk je či není zcela zdravý? Je to složité. Dám vám takový příklad: na olympiádě byl americký plavec, který ve své disciplíně vyhrál. Přitom před rokem přišel o nohy. A on to dokázal – dostat se na olympiádu a zvítězit. Ten člověk měl ohromnou vnitřní sílu – a u mě je to to samé. Kde je hranice, že je člověk postižený a kdy naopak zdravý? Důležité je, jak se cítí a jestliže je schopen udělat to co chce. Víte, strašně rád bych si ještě někdy s mými dětmi sjel nějaký lyžařský svah (když jsem totiž kdysi plánoval zasvětit je do tajů tohoto zimního sportu, tak přišla mrtvice). Věřím, že se mi to poštěstí, protože již nyní zase pomalu, ale jistě lyžuji.

Kdo (nebo co) vám v těžkých chvílích nejvíce pomohl?

Vaše otázka má dvě roviny: kdo nejvíce pomohl mně osobně a kdo nejvíce pomohl nám jako organizaci ICTUS. Mně samotnému moc pomohla jednoznačně rodina a pak kamarádi - ale pouze ti opravdoví, které jsem nemusel vidět pět či deset let a přesto jsme si měli potom co říci. A pak mi samozřejmě pomohli i někteří doktoři, co mi od začátku fandili. A nám jako organizaci každou chvíli pomáhá někdo jiný – třeba i studenti. Hlavně si však pomáháme sami mezi sebou. A to je obrovský díl práce.

Založil jste již zmíněnou společnost ICTUS. Můžete nám zcela konkrétně objasnit, jaká je náplň vaší práce?

Naše organizace má ohromný přínos a my jsme rádi, že můžeme pomáhat i ostatním lidem. Máme zaměření na několik druhů činností: za prvé pořádáme přednášky o CMP pro laickou i odbornou veřejnost, které zaznamenávají úžasné úspěchy a jsou velice kladně hodnoceny. Za druhé pomáháme lidem po mrtvici i jejich rodinám: jezdíme za nimi, vysvětlujeme jim, co dělat a jak pečovat o postižené CMP. A hlavně se snažíme, aby se na svět dívali optimisticky – aby nežili například tím, že před sebou mají jenom rok či dva. To ostatně už dnes neplatí (například já jsem po mrtvici deset let a stále se zlepšuji). Dále pořádáme jednodenní akce i týdenní pobyty. Většina osob po ictu zapomene základní dovednosti (jako je chůze či plavání) a my se snažíme, aby tyto návyky zase obnovili. Učíme je znova techniku pohybu a také je vodíme do bazénu, kde jim pomáháme, aby se nebáli odpoutat od jeho okraje a aby uměli když ne plavat, tak alespoň vznášet se – a od toho je už k samotnému plavání malý krůček.

Pořádáte i zhruba týdenní zdravotně – rehabilitační pobyty pro takto postižené. Co přesně obsahují, jakým způsobem se lze na uvedený pobyt přihlásit a které podmínky je nutné splňovat? A kdo to platí?

Pobyty – to je složité. Lidé se o nás dovědí z webu, od kamarádů, lékařů nebo sestřiček. V podstatě bereme každého, kdo prodělal mrtvici, má alespoň kousek vůle a netrpí problémy s pomočováním. Na webu www.ictus.cz jsou uvedeny kontakty, kam se dá zavolat či napsat. Sedmdesát pět procent činnosti na našich pobytech se odehrává ve vodě, protože člověk po ictu zapomene spoustu věcí, mezi nimi i plavání. Ale voda je náš prvotní prostor – lze to srovnat s plodovou vodou v maminčině bříšku. Ohromně pomůže s věcmi, které nemůžete dělat na souši – ale lze je dělat v bazénu. Ten bazén však musí mít určitý prostor a voda přiměřenou teplotu.
Lidi po mrtvici poznáte na první pohled: drží se kraje nádrže a bojí se pustit. I já jsem se kdysi bál. Ale říkal jsem si: počkejte, já vám ukážu. Ovšem nešlo to, šel jsem ke dnu; kdyby tam nikdo nebyl, tak jsem se utopil. Jenomže jsem si to srovnal v hlavě, jako spoustu jiných věcí. Zkusil jsem to pozadu – a dařilo se. Zvládl jsem plavání. A když jsem to zvládl já, zvládnou to i ostatní. Do týdne strach z vody zmizí a pak můžeme začít cvičit cviky, které nejdou na suchu.
Protože sháníme peníze, jak se dá, musí si část pobytu klienti hradit sami. Letošek bohužel dopadl tak, že si museli zaplatit větší díl. Snad to příští rok bude lepší…

Údajně na téma CMP i přednášíte…

Ročně mám okolo třiceti přednášek pro lékaře, terapeuty – prostě pro odborníky. Byl bych však strašně rád, kdyby se ozvali obyčejní lidé, abychom mohli dělat tyto akce i pro ně; jelikož hlavně jim jsou určeny. Je škoda, že se to nedaří, protože mnozí lékaři říkají, že moje přednášky jsou velice dobré – jiné, než ostatní: hovoří totiž z vlastní zkušenosti.

V posledních letech rekonstruujete pro potřeby osob po mozkové příhodě objekt v obci Pětihosty na okrese Praha – východ. Jak práce pokračují?

Pětihosty – to je záležitost příslibu do budoucnosti. Letos se tam nedělo skoro nic, protože nemáme finanční prostředky. Byl bych moc rád, kdyby si někdo kompetentní uvědomil, že je takové středisko potřebné… Ale jak již zmíněno, je to běh na dlouhou trať.

I přes svůj handicap musíte být hodně vytížený člověk. Popište nám prosím, jak vypadá Váš všední den.

Probouzím se okolo čtvrté hodiny ranní a dívám se na televizi. V sedm hodin vstává moje manželka, tak spolu posnídáme, ona pak jde do práce a mně začne všední den. Vyřizuji poštu a hlavně pracuji na webu, připravuji různé akce. Odpoledne mám schůzky s lidmi, což mi zabere tak tři hodiny. Potom jdu znovu na web a jsem tam tak do osmi – devíti do večera. V té době jsem pak už tak unavený, že nemůžu ani mluvit; tak jdu spát. Jak vidíte, můj pracovní den trvá zhruba třináct hodin – na jednoho člověka je to opravdu moc, ale zatím to zvládám; uvidíme, jak dlouho ještě…

Jak trávíte svůj volný čas? Co je pro Vás nejlepší relaxace?

Když má člověk naplněný den, po čase začne hledat nějaký relax. Pro mě je nejlepší lyžování nebo vůbec dovolená. Byli jsme teď po třiceti letech na dovolené jenom sami s manželkou, vyrazili jsme na Středozemní moře. Pluli jsme na nádherné lodi z Itálie na Sicílii, přes Krétu a Řecko až do Turecka a zase zpět. Zpočátku jsem byl otrávený a nervózní, protože jsem nechal doma počítač i mobil – tedy všechnu práci. Ale měl jsem opravdu dovolenou – a to byla nejhezčí relaxace.

Prý máte i možnost věnovat se svému velkému koníčku – počítačům. Pěstujete též jiné záliby?

Počítače jsou moje opravdu velká láska; je to věc, která mě dlouhou dobu (a dobře) živila. Nejsem z nich otrávený – prostě mě baví. A o druhém velkém koníčku – lyžování – už jsem mluvil.

Chováte doma nějakého čtyřnohého mazlíčka?

Máme psa – Darta. Jedná se o druh retrívra, který se u nás ještě moc neobjevuje. Je celý černý, velký, moc hodný a strašně mi pomáhá. Říkám, že je teď na „vysoké škole“: učí se, aby se mnou mohl být všude, takže ho mám vždycky doma jen na pár dní.
Víte, byl jsem bez citlivosti na pravou část těla. Připadalo mi, že mě rozřízli, dělalo mi to potíže. Ale můj pes mi pomohl tak, že už mám v pravé straně kousíček citu. Je to nádherný pocit – cítit ruku, nohu, hlavu, když se češete. Dart mě tohle všechno naučil. Přál bych každému, aby si něco podobného vyzkoušel.

Co Vám osobně dodává nejvíc optimismu?

Pro mě je důležitá rodina: manželka, děti (které už jsou velké). Ti všichni mi dávají optimismus. A pak také lidé, o které se staráme – třeba i ti, které znovu učíme plavat.
Měl jsem klienta bez ruky, byl to už starší bývalý jachtař. Ten mi zpočátku říkal, jak by mohl plavat, když nemá ruku? Snesl jsem ho v náručí k bazénu, třetí den začal plavat pomalu, na konci čtrnáctidenního pobytu dvacetkrát přeplaval bazén a dokázal vlézt i na skluzavku. To je to, co mi dodává sílu – když vidím ty výsledky. Sílu, abych do toho šel pořád a pořád…

Jak se udržujete ve formě?

Musím se přiznat – moc tomu nedávám. Ale když někde jsem, tak cvičím na sto dvacet procent. Na rehabilitačních pobytech mi dodávají energii, ale jinak vlastně nemám moc času udržovat se v kondici. Snažím se však být pořád v pohybu: cvičím s prsty na rukou, s nohama; když stojím, tak se neustále pohupuji - a to mi velice pomáhá.

Máte nějaké plány do budoucna; osobní i ty pracovní?

Plány do budoucna si dělám veliké – hlavně vybudovat středisko pro postižené lidi. Dále mám samozřejmě vize osobní, sportovní (o některých už tu padlo slovo) i pracovní. Ale nezlobte se, ty si zatím nechám pro sebe, protože podle mínění ostatních jsou příliš nereálné. Snad třeba až se začnou uskutečňovat, tak vám je řeknu…

Vyznáváte nějaké životní krédo?

Moje heslo je známé z našeho webu: Pouze postižený, mající vůli k aktivní činnosti, může něco dokázat.

Co byste doporučil lidem, kteří mrtvici prodělali, a jejich blízkým?

Dovolil bych si opět citovat z webu: „Mozková příhoda je strašná potvora. Zbaví vás kontroly nad svaly a při vykonávání běžných činností se vyskytne nečekaná a na první dojem nepřekonatelná překážka. A nejhorší je pocit zmaru. Pokud ten pocit potlačíte, budete mít vyhráno. Věřte, že sebedůvěra, vůle a bojovnost zachránily více lidských osudů než mnozí doktoři. Uvnitř nás plane ohromný požár – nebojte se mu poddat... prostě: Neztrácej naději!“
Na našich stránkách je několik rad („Desatero“), které by měly lidem pomoci – označují, co vlastně stav po mrtvici znamená a jak se z něj dostat (co dělat, jak se chovat).

Je něco, co byste jim všem chtěl vzkázat?

Já bych jim pomohl. Hlavně bych jim řekl, ať to nevzdávají, ať žijí dál. Vždyť i po mrtvici se dá vést plnohodnotný život - stejně jako před ní.

Děkuji za rozhovor a přeji, aby se Vám i nadále dařilo.

MUDr. David Frej
Ecce Vita, Púchovská 4, 14100 Praha 4
Mobil: 604960838, Tel.: 272765131, Fax: 272760985
e-mail: info@ayurveda.cz,
internet: www.ayurveda.cz

Co Vás - lékaře internistu vedlo k tomu, že jste se začal věnovat léčení podle ájurvédy?
Již během studií jsem hledal možnost, jak spojit léčbu a prevenci v jednom medicínském systému. Jako internista jsem zjistil, že západní medicína se věnuje zejména sekundátní prevenci, nikoli předcházení nemocem. Tím, že ájurvédská medicína patří ke světově uznaným medicínským systémům a obsahuje v sobě prevenci i léčbu chronických nemocí, splňuje mé představy o systému, který se nevěnuje pouze nemocnému orgánu, ale zabývá se pacientem jako člověkem s ohledem na jeho emoce, prostředí, ve kterém žije atd. Na jakých principech je léčení založeno – co obsahují?
K hlavním principům patří propojení fyzického těla a psychiky, vliv okolního prostředí a práce, mezilidských vztahů. Léčení je individuální, kdy na základě konstituce se stanoví strava, životospráva, byliny a případné léčebné procedury.

Jaké metody se v ájurvédě praktikují - jsou vhodné opravdu pro každého? Co je vhodné v Indii, nemusí vždy vyhovovat Evropanům.
Je třeba říci, že ájurvéda je univerzální medicínský systém, který svým respektováním přírodních zákonitostí překračuje hranice času a prostoru. Principy ájurvédy platí všude bez ohledu na lokalitu. Samozřejmě má doporučení jsou přizpůsobena našemu prostředí a populaci, ale základ je platný pro všechny bez rozdílu rasy, vyznání a místa, kde žijeme.

I člověk, který neví, do jaké skupiny podle své konstituce patří, se přesto může řídit obecnými zásadami, které se vztahují na každého. Můžete se o nich zmínit?
Ano, existují i obecná doporučení, která se vztahují na většinu z nás. Existují potraviny, které bychom neměli jíst ve větším množství častěji jako lilkovité (brambory, rajčata, lilek a papriky), vepřové a hovězí maso, tvrdé sýry, jogurt apod. Je vhodné vyloučit studené nápoje, pít mléko a jíst ovoce odděleně od ostatních potravin, nezapíjet jídlo větším množstvím tekutin, respektovat počasí (v zimě se dobře oblékat a jíst vařenou stravu; v létě jíst méně pálivé pokrmy více salátů), jíst sezonní potraviny.

Podle ájurvédy nás pozitivně ovlivňuje zdravý sex, zdravá strava a zdravý spánek... To pro ale každého může znamenat něco jiného...
Je potřeba se se seznámit s jednotlivými principy ájruvédy, ale spousta principů platí pro každého z nás. Například regenerace buněk a tkání probíhá od 22 hodin, proto chodit spát po 23. hodině zákonitě oslabuje schopnost regenerace organizmu. Tyto principy popisuji ve své nové knize Ájurvéda- medicína zdraví a dlouhověkosti v praxi českého lékaře.

Jak se mění vliv různých dóš podle ájurvédských hodin a co to pro lidský organismus znamená?
Ájurvédští lékaři doporučují mimo jiné: klid na jídlo, klid pro duši a uchovávat energii. Klid na jídlo si dokážeme většinou zajistit, ale jak je to s mírem v duši a hospodařením s energií ? Jogíni říkají, že mnohomluvnost ochuzuje tělo o energii. Musíme se v určitou denní dobu, nejlépe za svítání a při soumraku, ztišit. Životní sílu, pránu, získáváme nejen jídlem, ale také správným dýcháním, meditací a relaxací. Poslech příjemné hudby nebo procházka v lese je takovou jednoduchou meditací. Musíme se oprostit od neustálého přemýšlení a umožnit mysli, aby si odpočinula.

Zdravý životní styl klade důraz na vyváženou a pestrou stravu. Co v tomto ohledu doporučuje ájurvéda a jakých kombinací jídel bychom se měli vyvarovat?
Nevhodných kombinací potravin je mnoho, například společně podávaná vařená a syrová strava, pití mléka a ovoce s jinými potravinami, moučník po jídle namísto před jídlem (i když to zní pro nás nezvykle), teplá strava zakončená studenou zmrzlinou apod.

Vaše středisko je známé a vyhledávané mj. i pro oblíbené detoxikační pobyty. Co jejich zájemce čeká?
Ájurvédská detoxikace odstraňuje toxiny, regeneruje, omlazuje celý organismus a navozuje rovnováhu. Tato detoxikace zahrnuje individuálně stanovenou stravu podle konstituce, ájurvédské masáže s použitím rostlinných olejů, teplé bylinné koupele, podávání jemných rostlinných projímadel, aplikaci speciálního oleje do nosu a uší k pročištění nervového systému či proceduru Širodhara, při níž nepřetržitý proud teplého bylinného oleje teče jemným pramínkem na čelo. Také každý den probíhají jednoduché cvičení, dechová cviky a přednášky o zdraví.

Mohl byste doporučit jednoduchou očistnou metodu, kterou si může každý dělat doma?
Jednoduchý zeleninový den, ráno převařená voda s citronem, pak grapefruitový džus a na oběd a do večera zeleninová polévka s kořením jako zázvor a kurkuma. Večer pak mrkvová šťáva samotná nebo ředěná celerovou šťávou.

Jakým způsobem může pomoci ájurvéda lidem, kteří jsou pro své onemocnění nuceni převážně pobývat doma?
Například různé meditace.

Nadváha, kterou trpí značná část našich obyvatel, bývá zpravidla „začarovaným kruhem“ chceme-li zhubnout pomocí některé z mnoha doporučovaných diet. Jak se na nadváhu dívá ájurvéda a co radí pro její snížení a pro dobrou fyzickou i duševní kondici?
Ájurvéda radí přístup individuální sestavený z vhodného jídelníčku, režimu a bylin. Některá doporučení se naprosto liší od zavedených představ, například při hubnutí je nutné pít spíše méně, voda ve větším množství totiž zpomaluje metabolismus, není vhodné jíst příliš ovoce, které má mnoho cukrů atd. Na konzultacích proto nabízím individuální přístup, který funguje za předpokladu dodržování aspoň ze 70 procent.

Existují potraviny, které pomáhají při redukci váhy?
Ano, celá skupina vhodná pro těžší energii zvanou kapha, například zelenina vyjma okurky, mrkve a dýně, bobulovité ovoce, mungo fazole, basmati rýže, ječmen (ječné kroupy, vločky), žito a koření kromě soli.

Jste autorem několika úspěšných knih (99 způsobů, jak zhubnout, Ájurvédské recepty pro zdraví, Detoxikace těla a mysli), z nichž poslední Ájurvéda – medicína zdraví a dlouhověkosti, která vychází v nakl. Eminent, může být užitečným pomocníkem všem zájemcům o zdravý život. Co se v ní čtenář může dozvědět?
Jedná se o praktického průvodce, kde čtenáři najdou hlavní principy ájurvédské medicíny, rady ohledně stravování, denního režimu, jednoduché meditační a dechové cviky, popis hlavních bylin a mnoho praktických receptů.

Opakované cesty do Indie Vás obohatily rovněž o další znalosti ájurvédské medicíny. Máte v úmyslu ji opět navštívit?
Indii navštěvuji ze studijních pobytů, v poslední době Keralu, kde se nachází mnoho ájurvédských klinik a krásná příroda. Také navštěvuji přátele a obchodní partnery, od kterých dovážím byliny a potraviny z jejich biofarem. Pořádám přednášky z cest o ájurvédě.

V jakém stadiu jsou Vaše plány se zprovozněním první ájurvédské kliniky u nás?
V současné době se chystá výstavba v Jílovém na hranici Prahy v krásném prostředí, kde bude i ájurvédská restaurace, ubytování pro klienty, zelená lékárna, sál na přednášky a jógu, čajovna a samozřejmě jedno patro věnované terapiím jako masáže, bylinné koupele atd.

Který sortiment nabízí Ecce vita? Je možné se s ním seznámit i na webových stránkách a objednat si vybrané výrobky také na dobírku?
Nabízíme kvalitní ájurvédské přípravky na různé nemoci z bylin pěstovaných na biofarmách, organické lahodné zdravotní čaje Tulsi, kosmetiku, další přípravky pro zdraví jako koření, zubní pasty, mýdla, knihy z našeho nakladatelství, relaxační CD atd. Je možné navštívit internetový obchod www.eccevita.cz, kde najdete naši kompletní nabídku.

Děkuji za rozhovor.

Foto: autorka a z archivu MUDr. D. Freje

Doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc.
lékař internista-pneumolog,
kazatel Českobratrské církve evangelické,
poutník, nakladatel
www.susa.cz


Jak se Vám daří?
Vzpomínám na Ivana Medka, který na tuhle otázku odpovídal vždycky: „Děkuji, mám se výtečně!“ Říkal to i tehdy, když už byl nemocemi upoután na lůžko... Já mohu chodit, mluvit, psát. Mohu říkat něco jiného než on?

Mluví-li se o důchodu, mnozí zavrhují „sypání ptáčkům“ v parku jako marnění času, který by měl být využit užitečněji. Pojem stáří jakoby nepřipouštěl navenek klidné, a přesto vnitřně aktivní prožívání života…
„Sypání ptáčkům“ není marnění času! Krmítko máme za oknem, takže nemusím chodit do parku. A to byste koukala, jak to tomu hejnu sýkorek dělá v současném mrazu a sněhu dobře... Jak jste přišla na to, že pojem stáří jakoby nepřipouští aktivní prožívání života? To někdo tvrdí?

Naopak, doporučuje se být pokud možno aktivní i fyzicky, ale ne každému to třeba jeho letora nebo v pozdějším věku zdravotní stav umožňuje. Přesto - lze pojímat nemoc také jako šanci?
Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem tuberkulózu a tři čtvrtě roku jsem strávil v nemocnici a sanatoriu. Vytrhlo mě to ze studentského života, ukázalo mi to svět dospělých, donutilo přemýšlet o stinných stránkách života. Určitě mi to pomohlo dozrát a otevřelo mi to pohled na život z jiných úhlů a v jiných souvislostech.

Do jaké míry je možná psychická paralela k jednotlivým orgánům a částem těla?
Na psychickou paralelu k jednotlivým orgánům nevěřím. Není to tak, že by se strach vrážel do jater, radost do brzlíku, deprese do nohou a tak podobně. Ale paralela psychického a tělesného zdraví je jednoznačná. Jsme tělo a duše dohromady. Naše psychické a tělesné funkce se ovlivňují navzájem. Když jsme na tom dobře psychicky, lépe se bráníme nemocem, a pokud přijdou, lépe je překonáváme.

„Být v pohodě, je půl zdraví“, říkáte. Jak si ale udržet duševní klid a vnitřní vyrovnanost v krizových situacích a zátěžových životních obdobích?
„Být v pohodě“ svádí k představě, že tehdy jsem v pohodě, když na všechno kašlu. Raději bych mluvil o vnitřní vyrovnanosti – ta pomáhá, když se nám daří i když se nedaří. Na vnitřní vyrovnanost určitě není univerzální recept. Podstatné je, že ji není možné hledat, až když přijde zátěž. Vnitřní vyrovnanost je celoživotní cesta. Přichází tehdy, když nalezneme svoje místo v životě a zachytíme se v pavučinách vztahů. Tím myslím nejen vztahy rodinné a přátelské, ale i k těm, kteří nás předešli a kteří přijdou po nás. Být v dobrém vztahu ke Stvořiteli i ke stvoření, řekli by věřící lidé. A vědět, že jsem vždycky v dobrých rukou – navzdory všemu...

Když je zdravotní stav našeho blízkého natolik vážný, že vyžaduje celodenní péči, vyvstává otázka, jak mu ji nejlépe zajistit. Mohl byste poradit například rodině, kde děti nemocného rodiče pracují a z finančních důvodů nemohou zůstat doma, ale mají snahu mu co nejlépe pomoci?
Taková rada nemůže být univerzální, vždycky podle místních možností. Záleží také na tom, co ten nemocný senior potřebuje. Na péči o více méně nemohoucího člověka máme léčebny dlouhodobě nemocných. Pokud jde o to, aby se nemocný zrehabilitoval po nějaké nemoci nebo úrazu a pak se zase vrátil domů, jsou tu specializovaná rehabilitační pracoviště. A pokud jde o doprovod umírajícího v poslední fázi života, je na místě hospic.

Jaký je rozdíl v prostředí a péči v léčebnách dlouhodobě nemocných a v hospicích?
V léčebnách dlouhodobě nemocných je důraz právě na dlouhodobou péči. Setkal jsem se na příklad v Domově sv. Karla Boromejského, kde jsem jako lékař vypomáhal, s řadou seniorů, kteří dosáhli sta let. Když je totiž starý člověk „jenom“ nemohoucí a dostane se do léčebny, kde je držen v čistotě, pohodě a pravidelně opečováván a nakrmen, vlastně ani nemůže umřít. Do hospice se přijímají jiní klienti, totiž lidé, kteří trpí těžkou smrtelnou nemocí. Přicházejí tam, aby tam zemřeli. Hospic jim zaručuje, že nebudou trpět – tomu se říká paliativní léčba –, že bude respektována jejich lidská důstojnost a že v těžkých chvílích nezůstanou sami, když nebudou chtít. Důraz je tu na paliativní léčbu a na doprovázení ve dnech, kdy se blíží smrt.

Jak se u nás paliativní péče rozvíjí a podporuje?
Paliativní léčba už nebojuje proti nemoci, ale odstraňuje její příznaky – na příklad bolest, dušnost, pocity na zvracení atd. Paliativní léčba není nic nového, ale my jsme byli vychováváni hlavně v boji proti nemoci – rozpoznat ji, zaútočit proti ní a zvítězit! Teď s rozvojem hospicového hnutí paliativní léčbu jakoby znovu objevujeme. Jsou tu už nové učebnice, odborníci v paliativní medicíně, celá specializovaná oddělení pro léčbu bolesti.

Blízcí někdy nevědí, jak se k nevyléčitelně nemocnému chovat, věří, že se jeho zdravotní stav ještě může zlepšit, když mu v nemocnici poskytnou jiný typ léčby a on sám bude chtít a snažit se. Jak může lékař prospět pacientu, který už ví, že se blíží jeho konec a jeho příbuzným, aby mu přitom byli oporou?
To všechno je záležitost komunikace. Lékař by měl umět citlivě a srozumitelně poučit rodinné příslušníky nemocného, aby pochopili, oč jde, a neměli nerealistické představy o budoucnosti. Stejně tak by měl pomoci nemocnému, aby svou nevyléčitelnou nemoc přijal a naučil se žít s ní. I s nemocí se dá žít plně a mnohdy i radostně. Vždyť všichni jsme více nebo méně nějak nemocní...

Někteří pacienti mají zkušenost, že pro doktora jsou ten „appendix“, „fraktura“, „pankreatitida“, „plicní karcinom“ atd. Je příčinou způsob studia, vykonávání praxe, anebo nechuť vnímat člověka celostně a najít skutečnou příčinu onemocnění?
Víte, já si myslím, že příčina není v nějakém systému studia či praxe, ale v lidech. Mne staří profesoři učili, že nikdy nesmím přestat vidět celého člověka a že se k němu musím vždycky chovat slušně. A já to stejně tak vždycky zdůrazňoval svým studentům. Ale s tou „skutečnou příčinou onemocnění“ to mnohdy není tak složité, jak si asi představujete – soudě podle vaší otázky. V případě „appendixu“ je rozhodující zánět „červa“ a hloubání o celostních příčinách nepomůže; musí se operovat a tím se člověku vrátí zdraví. Příčinou „fraktury“ je, že ten člověk uklouzl na náledí, u „pankreatitidy“ nejspíše zanedbal své chronické žlučníkové potíže a u „plicního karcinomu“ nejspíš nemírně kouřil.

V čem vidíte klady a zápory klasické a alternativní medicíny? Proč lékaři a léčitelé u nás tak těžko spolupracují? A proč je naopak stále živý zájem o tradiční medicínu, bylinky, ájurvédu, akupunkturu atd.?
Ono to není černobílé. Alternativní medicína je jako široké pole, na kterém roste množství bylin – některé léčivé, některé neúčinné, jiné dokonce jedovaté. Takže není možné alternativní medicínu jedinou větou šmahem pochválit ani zavrhnout. Lékaři a léčitelé spolu těžko spolupracují, protože jejich chápání medicíny je mnohdy těžko slučitelné. Lékařská medicína je založená na důkazech. Tak se to říká a zčásti je to i pravda. Předpisujeme léky, jejichž účinek je prokázán. To u alternativních metod není. Tam záleží na tom, jakému postupu věřím, ale důkazy pro něj nemám. A proč je stále živý zájem o alternativní medicínu? Jednak proto, že je to určitá móda; to co je nové a odlišné, láká víc než to, co je známé a běžné. Jednak proto, že lékaři mnohdy nedokáží získat pacientovu důvěru – často svým nevhodným chováním – a tím ho vlastně vyhánějí k alternativnímu léčiteli.

Ve své knize Tělo a duše ve zdraví a nemoci uvádíte sedm hlavních lékařských hříchů. Mohl byste se o nich zmínit pro ty, kteří Vaši knihu zatím neznají?
Když vám to teď řeknu, nikdo si už mou knihu nekoupí. Řeknu vám jen to, co považuji za hlavní hřích, myslím skoro hlavní nemoc dnešní medicíny. A to je špatná komunikace. Dobrá komunikace jednak pomáhá stanovení diagnózy, protože když si s pacientem dobře pohovořím, ve většině případů už mám podklady k rozpoznání jeho nemoci. A co je možná ještě důležitější, dobrá komunikace navodí důvěru mezi lékařem a pacientem. Když má pacient důvěru, bude se lépe léčit. To platí vždycky – u lékařů i u léčitelů. A tohle získávání důvěry dokáží lékaři často hůř než léčitelé – ke své škodě.

Co obsahuje bioetika?
Bioetika je doslovně „etika života“, v užším slova smyslu zdravotnická etika – co je dobré a co je špatné v péči o zdraví a ve vztazích zdravotníka a pacienta. Tradičním vyjádřením bioetiky je Hippokratova přísaha. Její příkazy se během tisíciletí rozrostly do celého vědního oboru. Dá se říci, že bioetika má tři hlavní kapitoly – problémy kolem počátků lidského života, problémy kolem nemocí a jejich léčení a problémy kolem konce lidského života.

Od kdy u nás platí práva nemocných? Seznamují s nimi doktoři své pacienty a je na to ze strany lékaře vůbec čas?
Kodex práv nemocných byl u nás zveřejněn v roce 1992. Vyšel tiskem, je na internetu a visí v mnoha čekárnách a nemocnicích. Myslím, že není povinností lékařů seznamovat s ním pacienty jinak než tím vyvěšením. Povinností lékaře je jednat s pacientem podle tohoto kodexu. Přirozenou povinností pacientů by mělo být seznámit se s ním a od lékaře jeho dodržování žádat. Nemocí našeho zdravotnictví není jen paternalistický lékař, který se s nemocným nebaví, ale i ustrašený pacient, který se raději na nic neptá, jen aby „neobtěžoval“.

Jaké vlastnosti kromě odborných a praktických by měl dobrý lékař mít?
Měl by být sám v sobě vyrovnaný a měl by dokázat jednat s lidmi, to je myslím to nejpodstatnější, co by měl mít dobrý lékař kromě znalostí odborných.

Co je pro nemocného podstatné k uzdravení a co mu v tom naopak může bránit? Jakou úlohu přitom hraje víra?
Dříve se říkalo, že „veselá mysl je půl zdraví“. Dnes bych řekl, že půl zdraví je „být v pohodě“. Už jsem říkal, že když jsem „v pohodě“, budu se lépe bránit nemocem. A pokud onemocním, budu se lépe léčit. Víra tu má samozřejmě pozitivní vliv. Pokud věřím, že jsem v dobrých Božích rukou navzdory nemocem i navzdory smrti, mohu zůstat „v pohodě“ až do posledního dne. Však se říká, že s vírou se líp žije i líp umírá.

Vycházíte-li ze svých dlouholetých zkušeností i vývoje našeho lékařství – jaké jsou jeho silné stránky a kde má slabiny, co mu v současné době citelně chybí?
Naše zdravotnictví – co do znalostí a schopností lékařů, úrovně a vybavení zdravotnických pracovišť – je jako celek dobré. Špatné zacházení s pacienty, které se obvykle kritizuje, není problémem systému, ale jednotlivců. Chybou systému je ovšem, že v něm nejsou instrumenty, které by zdravotníky vedly k lepšímu chování. Chybou systému je také, že je složitý, nepřehledný a zbytečně drahý. Různé skupiny lékařů – praktičtí, odborní, nemocniční – jsou honorováni podle různých kritérií, mají proto různé zájmy a jsou stavěni proti sobě. Reforma našeho zdravotnictví je potřebná. Ale dosavadní zkušenost je taková, že proti všem pokusům o reformu se vždy postavily různé lobby a zneužila ji politická opozice, takže ztroskotaly. Dobrá reforma potřebuje, aby se na ní shodla vláda s opozicí, ale to je zcela mimo schopnosti našich politiků.

Jaký je Váš názor na různé potravinové doplňky na zdravé klouby, srdce, zažívání, imunitu atd.? Je jejich užívání opravdu tak výhodné pro kupujícího, nebo spíš pro prodejce?
Myslím si, že je to z větší části záležitost reklamy a obchodu. Když držíme nejjednodušší zdravotní dietu – tj. jíst skromně a pestře –, dostáváme do těla všechno, co potřebujeme.

„Lepší pivo v žaludku, nežli voda na plicích,“ říká si spolu s Cimrmanem nejeden vyznavač zlatého moku. Sám jste napsal a vydal Velkou českou pivní knihu. Proč je pro náš organismus pivo tak blahodárné, užíváme-li ho jako lék, tedy muži dvakrát jedno velké a ženy dvakrát jedno malé denně?
Já bych s přibývajícími léty připustil i tři piva denně. Pivo je výborný hydratační nápoj, obsahuje vyváženou směs iontů, vitaminy, zbytkové látky, antioxidanty – to všechno jsou látky zdraví prospěšné. A v poslední době se ukázalo, že malé množství alkoholu, které obsahuje ta doporučená dávka piva, také prospívá zdraví. Mírní konzumenti alkoholu mají méně infarktů a mozkových příhod než abstinenti, a podle některých studií také ve stáří pomaleji blbnou než abstinenti. Nemírní pijáci jsou ovšem výrazně nemocnější než abstinenti, takže na tom dodržení doporučené dávky velice záleží.

Který sport pro zdraví sám preferujete?
Snažím se chodit. Považuji to za nejfyziologičtější pohyb. V posledních letech si píšu, kolik kilometrů ujdu za rok a držím se mezi osmi a jedenácti stovkami kilometrů ročně.

Jako poutník jste putoval do Santiaga de Compostela, do Assisi a Říma i ve stopách Karla Hynka Máchy. Kam jste kromě fyzických míst přitom došel?
Každá taková delší cesta vede hlavně k tomu, že člověk lépe pozná sebe. Při pouti má dost starostí s běžnými potřebami dne – chůzí, jídlem, hledáním noclehu – a vyčistí si hlavu od starostí svého všedního dne. Vychutnává krásy krajiny, počasí, setkává se s historií Evropy, jde stopami dávných poutníků, může se na ně napojit. Jeden mladý poutník na cestě do Santiaga řekl, že pouť je „mix mezi sportem a náboženstvím“. Myslím, že je to hodně výstižné.

Čím si člověk zpravidla ničí cestu ke štěstí?
Tím, že neumí zapomínat a odpouštět, a tím, že si kreslí nerealistická očekávání.

Na jaké téma bylo Vaše poslední kázání?
Moje poslední kázání bylo adventní. Mluvil jsem o tom, jak je advent moudře vymyšlen, že překrývá to nejsmutnější roční období, kdy přibývá zimy a tmy. Jak do toho přináší naději – že nebudeme trvale ve smutku a v trablích, že se slunce vrátí a otevře pro nás novou životní šanci. A jak křesťané tohle obecně lidské očekávání slunovratu přeznačili v očekávání vánoc – narození Ježíše, který přinesl lidem novou šanci svým životem i svým učením. Je pozoruhodné, že adventem začíná nový církevní rok. Ne narozením Ježíše, ale už tím těšením se na ně!

Co Vám do života předali Vaši rodiče a co Vy Vašim dětem?
Moji rodiče byli dost chudí a doba, v níž jsem vyrůstal – to jest po druhé světové válce, byla obecně dost chudá. Moji rodiče mi dali zkušenost, že se dá žít velmi prostě a přitom šťastně. Naučili mě obdivovat přírodu, mít vztah k historii – to všechno při rodinných pěších výletech. A zavedli mě do kostela, takže mi umožnili najít pevné životní zakotvení... Co jsem já předal svým dětem? To byste se musela zeptat jich.

Na co se těšíte v nejbližší době a jaké jsou Vaše dlouhodobější plány?
Snad ještě něco napíšu o svých putováních, snad budu moci ještě nějaký čas sloužit svým pacientům, snad mi to ještě bude chodit a dokončím svůj poslední projekt – obejít celou českou, moravskou a slezskou zemi, snad se budu moci ještě nějaký čas sdílet se svou ženou – jsme spolu už čtyřiačtyřicet let a uvědomuji si, že je to s přibývajícími léty čím dál důležitější.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji, aby se Vám ve zdraví a v pohodě dařilo naplňovat vše, co je pro Vás důležité.

Dana Vondrášková

Komenského 114
Černošice
Tel.: 603 777 933
E-mail.: hosle@seznam.cz
http://masaze-slechta.webnode.cz

Doc. MUDr. Lukáš Rob, CSc.
přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky UK 2 LF a FN Motol
V Úvalu 84, 150 06 Praha 5
tel.: centrála: 224 431 111; 224 434 200
lukas.rob@lfmotol.cuni.cz
http://www.fnmotol.cz/gynekologicko-porodnicka-klinika-uk-2-lf.html?pracoviste=22


Prevence karcinomu děložního čípku

Rakovina děložního čípku je ve světě druhým nejčastějším typem rakoviny u žen. V České republice je na 4. místě z nádorů ženských produkčních orgánů. Její význam spočívá v tom, že postihuje často mladé ženy v reprodukčním a velice produktivním věku. V České republice máme ročně dvojnásobnou incidenci (19/100 000 žen) než mají vyspělé země v Evropské unii. V absolutních číslech je u nás diagnostikováno 1000 nových případů a kolem 400 žen na ni umírá.

Z jakých příčin propuká rakovina děložního čípku a které konkrétní faktory mohou být „spouštěcími“ ?
Klíčovou roli pro vznik přednádorových stavů a karcinomů hrají rizikové – tzv. onkogenní typy lidských papilomavirů. Spouštěcím mechanizmem je tedy virová infekce, které se organizmus ženy nedokáže ubránit. Dnes víme, že až 80 % sexuálně aktivních žen se s tímto virem setká, ale naštěstí velká většina žen se s ním sama vypořádá a jejich organizmus infekci „zlikviduje“.

Do jaké míry je onemocnění spojeno s virovým původem?
U karcinomů dnes víme, že více než 99 % je spojeno s onkogenními viry.

Vycházíme-li ze statistik, dá hovořit o nárůstu onemocnění?
Většina vyspělých zemí zaznamenává díky skríningu pokles. U nás byla incidence před 30 lety 20 až 21/100 000 dnes je 19/100 000. Je to smutná kapitola našeho zdravotnictví.

Jaké věkové kategorie pacientek jsou nejvíce postiženy?
Infekce jsou nejčastější na začátku pohlavního života, přednádorové stavy mezi 25 a 35 rokem a invazivní karcinomy jsou nejčastější mezi 35 a 50 rokem.

Které další skupiny a proč jsou „rizikové“?
Perzistenci viru – tedy přetrvávání viru v organizmu pomáhá zejména kouření.

Jaký význam co do účinnosti mají roční preventivní prohlídky a jak kvalitní (jaké úkony) by měla taková prohlídka být?
Skríning je založen na stěru z děložního hrdla – tzv. onkologické cytologii. V Evropě pouze v Česku a Německu jsou doporučeny roční intervaly kontrol. Ve většině zemí jsou doporučovány kontroly v 3letých intervalech, někde dokonce v 5letých. Většina těchto zemí dosahuje se zmíněnými „dlouhými“ intervaly o 100 % lepších výsledků než při našich bezplatných ročních kontrolách. Nově řada zemí zařazuje i u žen po 30. roce věku testaci na onkogenní HPV viry. Vyšetření se provádí stejně jako cytologie – stěrem z hrdla. Jeho spolehlivost je vyšší, ale vyšší je i cena vyšetření. U nás tato testace pro skríning není hrazena.

Co je pravdy na tom, že celá polovina stěrů je v laboratořích vyhodnocována špatně? Tzn., že 50 % žen, které pravidelně docházely na kontrolu k lékaři, přitom mělo invazivní karcinom. Jak se domoci nápravy?
To je trochu špatná interpretace. Všeobecně se ví, že pouze onkologická cytologie má 10 až 40 % falešně negativních vyšetření pro detekci závažné prekancerózy nebo karcinomu. Chyba může vzniknout 1. nekvalitním odběrem – odpovědnost gynekologa; 2. nekvalitní prací cytolaboratoře – odpovědnost kontroly kvality laboratoře, ale bohužel i nízkou senzitivitou klasické cytologie – odpovědnost metody; 3. ignorováním doporučení kontrol při abnormálních nálezech nebo nedostavení se na kontroly – odpovědnost ženy. Vina tedy u nás je rozložena na všech bodech v systému. Je pravdou, že 50 % žen s invazivními karcinomy chodí a bylo u gynekologů vyšetřeno.

Podle čeho může žena poznat, že není všechno v pořádku a kdy by rozhodně měla vyhledat odbornou pomoc?
Prekancerózy jsou bez příznaků a časná stadia také. Žena by si měla ověřit pouze to, že gynekolog spolupracuje s laboratoří, která je akreditovaná pro skríning. Systém akreditací byl zahájen v loňském roce, a tak je předpoklad, že pokud bude systém kontroly kvality pokračovat v budoucnu, „vypadnou“ nekvalitní laboratoře.

Z čeho se vakcína skládá a jaké složky v ní působí proti karcinomu?
Nové vakcíny jsou vytvořeny z viru podobných částic a po 3 dávkách vytvoří protilátky, které zamezí infekci nejrizikovějšími typy viru. Vakcína tedy neléčí prekancerózy a karcinomy, ale profylakticky zamezuje infekci. Pro laiky je to podobné jako očkování proti žloutence. Je mylná představa, že když již infekci máte, tato vakcína vám pomůže. Je prevencí, ne léčbou.

Jak dlouho je známa očkovací vakcína ve světě a jak dlouhou praxi s ní mají lékaři u nás?
Vakcíny jsou na trhu 2 roky a u nás byly dostupné ve stejné době jako jinde ve vyspělém světě.

Máme již dostatek zkušeností pro správné vyhodnocení jejího významu a lze ji skutečně jednoznačně doporučit?
Studie běží již více než 7 let a je jasné, že vakcíny, pokud se podají ženám před zahájením pohlavního života, fungují a nejsou zde infekce dvou nejčatějších typů – typ 16 a 18. Vakcíny ale nechrání proti celému spektru. Tyto vakcíny spolu se zkříženou protekcí ochrání proti cca 80 % infekcí. Pokud však žena v sobě již infekci má, vakcína jí nepomůže. To musí její imunitní systém.

Jde o vakcínu vyvinutou nebo vyrobenou u nás, anebo ji máme ze zahraničí?
Obě vakcíny na trhu jsou zahraniční. GSK je firma z Velké Británie a MSD je spojená americká firma.

Může toto očkování působit i proti jinému onemocnění, napříkld konečníku, pochvy nebo vulvy?
Ano – většina karcinomů v těchto oblastech je spojena s typem 16 a tak též fungují.

Informace o kladném účinku vakcíny jsou dostupné. Jaké jsou její vedlejší účinky na ženský organismus?
Tyto vakcíny patří k nejbezpečnějším očkovacím látkám, které byly vyrobeny. Závažných komplikací je minimum. Lokální reakce jsou častější, ale málo významné.

V jakých případech ji nelze jako prevenci doporučit – jsou známy nějaké kontraindikace?
Například ženám s již existujícím karcinomem, ženám po léčbě karcinomu hrdla. Kontraindikací je minimum, a ty má znát aplikující lékař.

Tento typ očkování je zároveň nejdražší vakcínou – jedna ze tří dávek stojí na českém trhu 3500,- Kč. Je také nejspolehlivější? Jak dlouho působí, je třeba za čas dalšího přeočkování?
Vývoj těchto vakcín byl strašně nákladný. Proto ta cena 10 000 Kč za 3 dávky. Je podobná všude na světě. Zatím víme, že obě vakcíny fungují 7 let a čas ukáže, zda-li například po 10 letech se nebude muset jednou dávkou přeočkovat. Možná, že ochrana bude celoživotní. Na to dnes neumíme odpovědět a čas ukáže.

Je hrazena pojišťovnou, nebo si ji musí zájemkyně platit v plné výši?
U nás není zatím shoda tuto vakcinaci dát do očkovacího schematu, proto pojišťovny na ni zatím přispívají od 10 do 20%.

Od kdy je vhodné se nechat očkovat?
Optimální doba očkování je mezi 11 až 14 rokem před zahájením sexuálního života. Nejvyšších titrů po očkování dosahují právě dívky ve skupině 10 až 13 let. Očkování je povoleno od 9 let věku. Dříve to nemá logiku.

Lze v současné době zodpovědně doporučit plošné očkování?
Můj osobní názor a přesvědčení je, že by mělo smysl očkovat plošně dívky ve věku 12 až 13 let.

Může se nechat žena očkovat i při běžné prohlídce, nebo se musí předem objednat?
Existují jasná pravidla pro dívky před a po zahájení sexuálního života. U žen před zahájením sexuálního života není žádná prohlídka nutná. Ženy po zahájení by měly být očkovány s doporučením gynekologa nebo ten by očkování měl provést. On ví, kdy byla žena na prevenci. Před očkováním není nutná žádná speciální prohlídka.

Můžete nám sdělit, jako viceprezident Evropské společnosti gynekologické onkologie, co je její náplní a k jakým cílům směřuje na poli mezinárodní spolupráce i výzkumu a současné praxi u nás?
Musím to upřesnit byl jsem členem výboru Evropské společnosti gynekologické onkologie v letech 2001-2005 a poté jsem byl vicepresidentem další dva roky funkčního období. Cílem je pozvednout prevenci, léčbu a výzkum v zemích Evropy a spolupracovat i s IGCS – tedy mezinárodní organizací gynekologické onkologie. Nás může těšit, že v roce 2010 bude světový kongres této organizace v Praze. Kongresy rotují v dvouletém období mezi kontinenty, a je tedy velkým uznáním naší společnosti, že byl tento kongres Praze přidělen.

Kterými druhy onemocnění se zabývá a jak úspěšná je Vaše klinika i onkogynekologické centrum a jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Naše onkogynekologické centrum se specializuje na léčbu všech nádorů ženských reprodukčních orgánů včetně karcinomů prsu. V současné době jsme dosáhli mezinárodního uznání za některé nové postupy v oblasti léčby prekanceróz a nádorů vulvy a děložního hrdla. Například náš postup „konzervativních“ fertilitu zachovávajících operací je ve světě prioritní a tento protokol bude ověřovat mezinárodní studie. Je paradoxní, že právě nedostatečný výsledek ve skríningu nám umožňuje dosáhnout světového věhlasu, protože ročně léčíme chirurgicky až 100 karcinomů.

Co by se podle Vás mohlo/mělo ve Vašem oboru ještě změnit a jakých výsledků si naopak nejvíce ceníte?
Naší snahou je, aby péče o ženy se zhoubnými nádory reprodukčních orgánů byla centralizována do 12 až 14 center, která budou disponovat vysoce erudovanými odborníky a tato centra budou mít podmínky k léčbě odpovídající nejvyššímu světovému standardu.

Z čeho jste měl naposledy radost - v pracovní sféře a v soukromí?
V soukromí mám radost ze synů, které jsem myslím zásadně neovlivňoval v jejich rozhodnutích a oba studují medicínu, zatím úspěšně. Oba si vybrali naši 2. lékařskou fakultu FN v Motole, kterou považují za nejprestižnější (přemlouval jsem je, že mají jít spíše ke konkurenci na 1 LF). V pracovní sféře byl rok 2008 pro naši kliniku mimořádně úspěšný. Habilitovali a titul docenta získá Dr. Binder – můj vedoucí porodnice a Dr. Strnad a Dr. Robová – oba se věnují onkogynekologii, mně osobně se podařilo úspěšně dokončit profesorské řízení. Z odborného hlediska nás těší řada pozvání k přednáškám do zahraničí v tématech léčby karcinomů vulvy a děložního hrdla a endometrií.

Děkuji za rozhovor a přeji co nejlepší podmínky pro další úspěchy ve Vaší práci.

MUDr. Martin Hollý
Atestovaný psychiatr, psychoterapeut, sexuolog
léčebna Bohnice – pavilon sexuálních deviací, lektor vzdělávacích programů
Mhll34@gmail.com
holly@aktip.cz

  Jako vedoucí lékař Centra krizové intervence jste se setkával s různými případy psychických onemocnění. V dnešní době se zejména hovoří o depresích. S jakými diagnózami především k vám pacienti přicházejí a co vše jim vaše centrum nabízí?

Centrum Krizové Intervence je prakticky psychoterapeutickou pohotovostí. Jeho fungování je nízkoprahové, já jsem často říkával, bezprahové. Nejčastější problematikou lidí, kteří vyhledali pomoc tohoto zařízení je adaptační porucha. Její příznaky jsou úzkostně depresivní. Klinický obraz se od deprese mírně liší, hlavně v intenzitě a trvání příznaků.

Ještě stále převládá u mnohých lidí obava, že když zajdou k psychiatrovi, ponesou si nálepku „blázna”. Navíc rčení, že „do hlavy nikdo nikomu nevidí” posiluje domněnku, že špatně stanovená diagnóza nebo léčebný postup může situaci naopak zhoršit. Co byste k tomu mohl říci, do jaké míry pokročila medicína v tomto směru a na jaké odborné i etické úrovni jsou samotní lékaři (vybavují se mi například scény z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem)?

Je pravdou, že nadále převládá ve společnosti antipsychiatrická nálada, i když v posledních letech jsme svědky jisté „destigmatizace”. Zůstává realitou, že základním vyšetřovacím nástrojem psychiatra je rozhovor. Je to naší výhodou i nevýhodou. V pacientovi to jistě může podporovat Vámi zmíněné rčení a může posilovat nedůvěru ke stanovené diagnóze. Na druhou stranu nás vede k mnohem bližšímu kontaktu než lékaře jiných medicínských oborů. Ve vzdělávání lékařů se dává mnohem větší důraz na komunikaci a vztah s pacientem. Věřím, že situace vykreslovaná ve filmech se od dnešní reality výrazně liší.

Působíte v bohnické léčebně na oddělení léčby pacientů s poruchou sexuální preference. Jací pacienti se k vám dostávají? Jde pouze o ty, jimž je v důsledku spáchání trestného činu nařízena soudem ústavní ochranná léčba, nebo se jedná i o další nemocné – a které?

Naprostou většinu našich pacientů tvoří pachatelé sexuálně motivovaných trestných činů s nařízenou ústavní ochrannou léčbou sexuologickou.

Co vše v sobě obsahuje termín sexuální deviace, kdy se stává nebezpečná a jaké jsou spouštěcí mechanizmy pro to, aby se projevila násilím?

Hledáním odpovědí na tyto otázky se zabývá řada výzkumníků i klinických pracovníků. To co můžeme tvrdit s jistotou je, že sexuální deviace je celoživotní, není jí možné změnit, její projev závisí na mnoha faktorech. U mnohých lidí s poruchou sexuální preference, což je oficiální název pro sexuální deviaci, nikdy nedojde k projevu v sexuálním chování, který by narušoval zákon.

Často se odůvodňuje výskyt určitých onemocnění v důsledku závislosti či postižené psychiky tím, že takový člověk pochází z rozvrácené rodiny nebo neutěšených rodinných poměrů. Co je na tom pravdy? Jakou roli zde hraje dědičnost či jiné predispozice?

U naprosté většiny psychických poruch můžeme mluvit o kombinované podmíněnosti. Jistě sehrávají roli dědičné dispozice. K tomu se přidávají faktory prostředí a to už v období nitroděložního vývoje člověka. V této oblasti platí zásada, že čím mladší je mozek, na který působí vnější podněty, tím více ho ovlivňuje.

Do jaké míry se dá sexuální deviace léčit a jakými prostředky? Je možné mluvit o úplném vyléčení, nebo spíše o zaléčení jako například u osob závislých na drogách?

Jak jsem už zmiňoval, sexuální deviace je celoživotní. Můžeme říct, že je celoživotním hendikepem. Léčba spočívá v tom, že se snažíme pomoct pacientovi přizpůsobit jeho život tomuto hendikepu. Pacienti nalézají svojí cestu životem, i sexuálním, bez toho, aby porušovali zákon.

Jak člověk, jemuž byla nařízena ochranná léčba, prožívá pobyt ve vaší léčebně, jaká je úspěšnost léčení?

Kriteriem úspěšnosti naší léčby je míra recidivity. Tento faktor se však měří velmi obtížně a jeho vyhodnocení je možné až po mnoha letech. Obecně ale platí, že bez léčby recidivuje přibližně 60-70% deviantů, po léčbě recidivuje maximálně 20%. To je údaj ze světové literatury. V naší ambulanci za posledních 6 let nerecidivoval ani jeden klient.

S pojmem sexuální deviace se vždy spojuje mužská část populace. Vyskytuje se i u žen?

Sexuální deviace u žen jsou oblastí, která není příliš zkoumaná. Já mám takovou teorii, že projev sexuální deviace souvisí s hladinou testosteronu, která je u žen nízká, tudíž projevy jejich sexuality nejsou tolik „asertivní”.

Děkuji za rozhovor.

MUDr. Karel Kočí, CSc.
privátní andrologická praxe
ANDROMEDA
Ordinace Praha 1
Národní 9 – III. patro a
Klinické centrum ISCARE
Jankovcova 2c – Lighthouse, I. patro
170 04 Praha 7
tel.: 602 331 865
e-mail: koci@andromeda.cz
www.andromeda.cz

V posledních 20 letech se věnujete andrologii, poměrně mladému medicinskému oboru. Čím se zabývá?
Andrologie je obor medicíny, který se zabývá diagnostikou a léčbou poruch mužských pohlavních orgánů a jejich funkcí (andros = řecky muž). Jedná se o problémy, které zahrnují zhoršenou plodnost či úplnou neplodnost, poruchy ztopoření (erekce), poruchy výronu semene (ejakulace), hormonální poruchy související s neplodností, poruchami erekce či pohlavní žádostivosti (libido), vrozená či získaná onemocnění penisu, varlat, nadvarlat, chámovodů a další.

Jak dlouho Vaše klinika pomáhá mužům odstraňovat příčiny jejich neplodnosti a na jaké další úkony se specializuje?
Pracoviště, které vedu, vzniklo jako první tohoto druhu v ČR v r. 1995. Dominantní oblastí této specializované péče je řešení případů mužské neplodnosti, kterých rok od roku přibývá. Těmito problémy se zabývám již od poloviny osmdesátých let, takže mohu potvrdit nárůst počtu těchto případů, neboť je sleduji více než 20 let. Kromě léčby mužské neplodnosti provádíme i specializované mikrochirurgické operace varikokély, což je onemocnění cévního systému varlete, které může vést ke zhoršení plodnosti, dále korekční operace vrozených a získaných deformací penisu, implantace endoprotéz při ztrátě či nevyvinutí varlete, aplikujeme a monitorujeme hormonální léčbu, školíme pacienty v autoaplikaci injekcí při poruchách erekce, zajišťujeme pro naše pacienty specializované přístroje a pomůcky.

Jak se varikokéla projevuje?
Je to projev poruchy oběhu krve v cévním řečišti varlete, obdobný tzv. křečovým žilám na bérci. Většinou nijak neobtěžuje, někdy se projevuje pocitem tlaku či tíhy v příslušné polovině šourku. Může v některých případech vést ke zhoršení plodnosti postiženého muže, závisí to však na konkrétních okolnostech.

Do klinické praxe jste zavedl řadu diagnostických a léčebných metod, z nichž významné místo zaujímá mikrochirurgická léčba mužské neplodnosti...
Jak jsem se už zmínil, začal jsem se věnovat neplodným mužům již v době, kdy jsme ještě neměli k dispozici současné vysoce pokročilé metody léčby. Mohli jsme proto pomoci jen malému počtu takto postižených mužů, konkrétně těm, kteří měli neprůchodné vývodné semenné cesty. Ostatní muži měli na výběr pouze dvě varianty – použít k oplození spermie anonymního dárce nebo jít cestou adopce. Nyní jsme schopni úspěšně vyřešit i případy dosud zdánlivě beznadějné. Využitím kombinace mikrochirurgického odběru spermií z nadvarlete či varlete a mikroinjekce takto získaných spermií do vajíčka dokážeme dnes pomoci řadě párů, kde se to dosud zdálo být naprosto nemožné.

Před 10 lety se narodilo v České republice první dítě počaté díky úspěšné a v současné době nejmodernější léčbě mužské neplodnosti. V čem tato metoda, nazvaná MESA + ICSI spočívá?
Anička se narodila 4. ledna 1997, takže jsme nedávno oslavili desáté výročí úspěšného vyřešení tohoto našeho prvního případu. Novinové články z tehdejší doby, kdy jsme dosáhli tímto výkonem prvenství v ČR, může zájemce najít na adrese www.andromeda.cz/reference. Anička byla prvním článkem v řetězu dalších prvenství, která jsme na poli mužské neplodnosti dosáhli – první dítě počaté oplozením vajíčka spermiemi získanými z varlete (TESE+ICSI), první dvojčata „neplodného” muže, první úspěšně vyřešený případ vrozené vývojové poruchy struktury tkáně varlat (tzv. SCO syndrom), první těhotenství dosažené u partnerky muže s hormonálním nálezem do té doby vylučujícím otcovství. Na našem pracovišti bylo operováno 359 pacientů s diagnózou absolutní neplodnosti, což je jednoznačně největší počet v ČR, úspěšní jsme u poruchy tvorby spermií v 62% a u poruchy transportu spermií dokonce ve 100%. Název uvedené metody je zkratka termínů Microsurgical Epididymal Sperm Aspiration a IntraCytoplasmic Sperm Injection. Postup oplození vajíčka spočívá v mikrochirurgickém odběru spermií z kanálků nadvarlete a v následné mikroinjekci vybrané spermie do vajíčka pod speciálním mikroskopem.

Jedna z budoucích maminek, jejíž partner byl takto léčen, dokonce čeká dvojčata...
Dvojčata mohou mít někteří rodiče, u nichž se využívá těchto metod asistované reprodukce z toho důvodu, že se dříve přenášely do dělohy dva, někdy i tři zárodky (embrya). V současné době je z důvodu prevence vzniku vícečetných těhotenství trend přenášet v ideálním případě pouze jedno embryo.

V čem se tato metoda liší od klasického oplodnění ve zkumavce?
Klasické oplodnění ve zkumavce tak, jak je známe od r. 1978, spočívá zjednodušeně řečeno v pasivní metodě spojení obou zárodečných buněk, tedy spermie a vajíčka. Metoda ICSI je aktivní zavedení spermie do vajíčka pomocí skleněné mikrojehly.

Jak častý je výskyt mužské neplodnosti a jaké jsou její příčiny?
Dříve panovala představa, že neplodnost páru má příčinu v nějakém onemocnění ženy. Dnes víme, že dobré ztopoření a výron dostatečného množství semene nemusí nutně znamenat, že na straně muže je všechno v pořádku. Na semeni totiž nelze pouhým okem poznat, kolik a jak kvalitních obsahuje spermií, popř. obsahuje-li vůbec nějaké. Teprve mikroskopické vyšetření semene, tzv. spermiogram může stanovit, zda je muž plodný. Příčin mužské neplodnosti je celá řada, mohou být vrozené nebo získané. Jejich výčet by však byl dlouhý a nudný.

Dokážete je všechny léčit?
Některé příčiny mužské neplodnosti zatím vyléčit nedovedeme. Jde zejména o geneticky podmíněné poruchy, vzniklé výpadkem v genetickém kódu postiženého muže. Těchto případů však naštěstí není mnoho. Úspěšnost léčby měřená procentem získání spermií u těch nejtěžších případů, kdy v semeni nejsou vůbec žádné spermie, je velmi vysoká – jak jsem se již zmínil, u našich pacientů se pohybuje mezi 62-100% podle typu poruchy.

Dá se mužské neplodnosti předcházet? Je pravda, že mnohem víc ohroženi jsou Pražané?
Do určité míry může každý muž předejít alespoň některým problémům s plodností. Je třeba vyloučit známé rizikové faktory jako je kouření, alkohol, nezdravá strava s nadbytkem živočišných tuků a nedostatkem vitaminů, stopových prvků a vlákniny, nedostatek fyzické aktivity. Neplodnost mohou způsobovat pozdě léčené či neléčené infekce, sportovní úrazy, záření, těžké kovy, pesticidy a řada dalších látek. Dříve byla jednou z nejčastějších příčin porucha sestupu varlat u novorozenců, dnes se s tím již setkáváme méně často v důsledku cílené pozornosti dětských lékařů. Podle nedávné srovnávací studie jsou Pražané ohroženi významně více než obyvatelé jiných lokalit, což úzce souvisí s kvalitou životního prostředí.

Co byste poradil mužům, aby zlepšili svou plodnost a kdy je nejvyšší pravděpodobnost početí?
Nekouřit, omezit pití alkoholu, upravit svou životosprávu, více se pohybovat. Tím nemyslím návštěvu posilovny a hektické lomcování nějakými stroji. Usilovné cvičení vede ke zvýšení teploty varlat, což jim neprospívá. Mnohem prospěšnější je pravidelný všestranný pohyb na čerstvém vzduchu. Jízdní kolo v této souvislosti není úplně ideální sportovní náčiní vzhledem k mikrotraumatizaci a zhoršení prokrvení pohlavního ústrojí. Důležité je rovněž vyhledat odborného lékaře při jakémkoli úrazu pohlavního ústrojí, i když se zdá být bezvýznamný. Rovněž jakékoli známky zánětu močových cest vyžadují neprodlené vyšetření urologem. Dlouhé jízdy autem bez přestávek, časté návštěvy sauny nebo dlouhé horké koupele působí na tvorbu spermií nepříznivě. Nejvyšší pravděpodobnost početí je v intervalu 48 hodin před uvolněním vajíčka z vaječníku, tzv. ovulací. Ovulační testy jsou běžně dostupné v lékárnách, takže není problém tento interval zjistit.

S jakým úspěchem se léčí poruchy erekce?
Když jsem s andrologií začínal, měli jsme při léčbě k dispozici pouze málo účinné nespecifické léky. Pak se objevily implantáty, tzv. penilní endoprotézy. Znamenaly přelom v léčbě, protože účinnost této metody byla vysoká, přinášely však značná rizika a velké náklady. Stále nám proto chyběla střední cesta mezi oběma těmito extrémy – účinná, bezpečná a dostupná léčba. V současné době máme možnost volby mezi několika metodami, které umožňují úspěšně vyřešit téměř každý případ poruchy erekce – tablety užívané před stykem, injekční léčba, podtlakové erektory, ve vybraných případech operační léčba. Úspěšnost léčby těchto poruch dnes dosahuje více než 95%.

Do jaké míry ovlivňuje poruchu erekce nikotin?
Erekce je vnější projev reakce cévního systému penisu na podnět z mozku - cévy penisu se rozšíří a přitéká jimi větší množství krve. Nikotin způsobuje smrštění svaloviny cévní stěny, vyvolá tedy naopak zúžení cév a omezení přítoku krve. Jaká je souvislost kouření a kvality erekce, si proto může lehce domyslet každý sám.

Můžete pomoci mužům, kteří nejsou spokojeni se stavem svého penisu?
V některých případech jsou vývojové vady či stavy po proběhlém onemocnění léčitelné. Je to však vždy otázka konkrétního případu, takže univerzální odpověď neexistuje.

Někteří muži si myslí, že jejich penis je mnohem menší, než jaký by chtěli mít. Čím byste povzbudil jejich sebevědomí?
Domnělá nedostatečná velikost penisu je velmi častým důvodem znepokojených úvah řady mužů. Pod vlivem dojmů z pornografických časopisů či filmů se domnívají, že zobrazené rozměry pohlavních orgánů jsou běžným standardem a že pokud jich nedosahují, budou ženám k smíchu. Je však třeba si uvědomit, že nelze srovnávat „vybavení” pornoherce, které jej kvalifikovalo pro jeho profesi, a stav pohlavních orgánů běžného muže. Skutečný tzv. mikropenis se vyskytuje jen ojediněle. Velmi zajímavé výsledky přinesla studie provedená nedávno v Holandsku u žen - délka penisu byla pro 55% žen nepodstatná a pro dalších 22% byl tento parametr dokonce zcela nepodstatný.

Spolupracoval jste na několika klinických studií léků jako Viagra, Uprima, Cialis nebo Levitra. Zejména k Viagře se zpravidla vztahuje mnoho očekávání, ale jako většina léků může mít i nežádoucí účinky. Existují nějaká omezení, při nichž se nedoporučuje její užívání?
Uvedené léky (s výjimkou Uprimy, kterou již výrobce stáhl z distribuce), tzv. inhibitory PDE5, se užívají jednorázově před stykem. Mají shodný mechanismus účinku a obdobnou účinnost. Čím se však liší, je doba trvání účinku jednotlivé dávky. Viagra a Levitra účinkují po požití jedné tablety přibližně 4-5 hodin, Cialis má dobu účinnosti výrazně delší, a to 24-36 hodin. To je také důvod, proč v současné době většina pacientů preferuje právě Cialis. Záleží však na konkrétních okolnostech, který lék je v daném případě nejvhodnější. Vzhledem ke shodnému mechanismu účinku mají tyto léky i shodné kontraindikace, tj. situace, kdy je nelze použít. Zejména se nesmí užívat současně s léky na bolesti u srdce (tzv. nitráty). Na druhé straně je třeba uvést na pravou míru fámy a mýty, které zpočátku tyto léky provázely. Rozhodně se tedy není třeba obávat, že zvyšují riziko srdečního infarktu nebo mrtvice. Naopak, v poslední době se ukazuje, že zřejmě budou právě u těchto stavů cennými pomocníky při léčbě.

Jaká je čekací doba pro pacienta, který se u vás objedná na vyšetření?
Snažím se vyhovět každému zájemci o návštěvu podle možností co nejdříve, většinou se jedná jen o několik dní. Při větším počtu pacientů v daném období se může krátkodobě objednací doba prodloužit na 1-2 týdny.

Pokud pacient podstoupí operaci, jak dlouho zůstává v nemocnici?
Operační výkony jsou prováděny podle nejmodernějšího trendu v jednodenním režimu (tzv. „one day surgery”), to znamená, že pacient ráno přijde a večer, popř. druhý den ráno odejde. Uvědomuji si, že operace je do značné míry stresující událost, a proto se snažím maximálně vyjít vstříc individuálním požadavkům svých klientů.

Je zdravotní péče na Vašem pracovišti hrazena ze zdravotního pojištění a pokud ne, můžete uvést alespoň orientační rozmezí nutných nákladů?
Zdravotní péče v tomto úzce specializovaném zařízení není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Každý pacient má poněkud jiné problémy a obtíže, jiný celkový zdravotní stav, jiná přidružená onemocnění, a tudíž vyžaduje individuální přístup, proto mohu uvést pouze orientační rozmezí nákladů. Ve vstupní fázi se náklady na registraci pacienta, konzultaci, klinické vyšetření, stanovení diagnózy a návrh terapie pohybují mezi 1000-3000 Kč. Konkrétní vyčíslení je možné až na základě znalosti celé problematiky konkrétního pacienta, vynaloženého času, rozsahu vyšetření a navržené léčby.

Děkuji za rozhovor.

Prof. MUDr. Peter Wendsche, CSc.
Spinální jednotka
Úrazová nemocnice Brno
p.wendsche@unbr.cz

  Jaké jsou Vaše vzpomínky na léta praxe jako chirurga a pozdějšího působení v souvislosti s podporou srdce a jeho náhrady srdcem umělým?
To jsou dvě odlišné věci. Jako chirurg jsem začínal v krásném městečku Freiberg s dlouhou historickou tradicí těžby stříbra, které má tisíce studentů na hornické vysoké škole. Pracoviště v okresní nemocnici jsem si zvolil sám. Nešlo zde o vědu a výzkum, ale o chirurgickou práci a to mi plně vyhovovalo. Dodnes tam mám přátele a rád se tam vracím, stejně jako do rodného města Drážďany. Naučil jsem se „řemeslo” od „píky” a první pacient, kterému jsem vzal dvě třetiny žaludku kvůli vředové chorobě, mě stále nechává pozdravovat jako spokojený pacient.
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že chirurgie je pro mě ten správný obor. Po přestěhování do Židlochovic nastala poněkud zvláštní situace, když jsem přijal možnost nové pracovní nabídky. Ve funkci „badatele” jsem se však necítil příliš šťastný, připadal jsem si spíš jako pomocník. Ale využil jsem i tam příležitost seznámit se s něčím novým, s „velkou chirurgií”, kterou jsem z Freibergu neznal. Patřil jsem jako asistent k operačnímu týmu, který implantoval telatům umělá srdce. Přesto mě to ale táhlo do nemocnice a bylo jen otázkou času, kdy přestoupím. Byl jsem dva a půl roku u experimentu.

Od roku 1992 jste v čele první spinální jednotky v České republice, která funguje při Úrazové nemocnici Brno. Jakými změnami za tu dobu prošla?
Překročili jsme už 14 let trvání. Působil jsem jako chirurg v Městské nemocnici v Brně a začal jsem se specializovat na úrazovou chirurgii zatím bez spektra poranění páteře. Složil jsem atestaci druhého stupně v oboru chirurgie a přestoupil jsem začátkem roku 1983 do tehdejšího Výzkumného ústavu traumatologie, dnešní Úrazové nemocnice. Teď vlastně začala kariéra, kterou znáte. Páteře se tam operovaly od 50tých let, ale když jsem absolvoval operační kurz v Salzburgu v roce 1986, zazvonila nová éra páteřní chirurgie.
Souběžně s tímto vývojem jsme přestavili budovu Ponávka 10 vedle Úrazové nemocnice. Byl jsem nadšený, když jsem byl pověřen vybudovat specializované oddělení, na kterém bude možné léčit poranění míchy. Kontakty v zahraničí byly nutné, abychom tuto „spinální jednotku” vybudovali moderně. V následujících letech jsme vytvořili spinální program pro celou republiku, podle něhož byly založeny další spinální jednotky a celá organizace péče o jejich pacienty. Léčebné metody se zásadně neměnily, vyšší počet specializovaných pracovišť snížil počet pacientů, které musíme léčit, zato kvalita je vyšší. Velice efektivně spolupracujeme s jinými spondylochirurgickými pracovišti, spinálními jednotkami a rehabilitačními zařízeními.
Bohužel nám chybí možnost výzkumné práce v oboru rehabilitace, v tom má pražské pracoviště v Motole výhodu. Ale věřím, že to budu moci brzy změnit, pracuji na tom.

Na která poranění páteře a míchy se zejména specializujete?
V první řadě léčíme úrazy. Umíme všechny přístupy, přední, zadní, kombinované, operujeme méně invazivně pomocí videoasistence, dovedeme používat mikroskop, máme nejmodernější implantáty. Klademe důraz na to, aby úrazy páteře byly operovány tam, kde jsou všechny přístupy známé. Kvalifikovali jsme se také v degenerativní spondylochirurgii, odstraňujeme výhřezy plotének, stabilizujeme tam, kde „instabilita” způsobuje bolesti, řešíme speciální případy osteoporotických zlomenin. Operace vývojových deformací neprovádíme.

Kolik pacientů se ve Vaší spinální jednotce za rok vyléčí?
Léčíme v Úrazové nemocnici ročně kolem 260 pacientů s poraněním páteře, a kolem 50 s chronickými degenerativními onemocněni. Poranění míchy z nich má každý rok 40-50 pacientů. V prvních letech existence naší spinální jednotky to bylo 80-90. Mnoha pacientům poskytujeme pomoc při výskytu komplikací, převyšetřujeme „checking”, jak tomu říkáme, léčíme vzniklé proleženiny, urologické komplikace. Ve spolupráci se sexuologem a urologem řešíme problémy erektilní dysfunkce a otázky plánovaného otcovství resp. těhotenství.

Jakou lůžkovou kapacitou disponujete a jaké je složení týmu, který se o pacienta stará?
Spinální jednotka má 18 lůžek v 3-lůžkových pokojích. Úrazová nemocnice má 14 intenzivních lůžek, asi 30% z této kapacity je obsazeno pacienty s poraněním míchy, většinou krční míchy. Pacienti, kteří tam leží, potřebují intenzivní péči, metabolické kardiopulmonální sledování a často také umělou plicní ventilaci. Pacienti s poraněním páteře bez poranění míchy samozřejmě mohou být na standardních oddělení nemocnice.

Která onemocnění zatím převažují?
Nejvíce se poraní páteř v oblasti jedenáctého a dvanáctého hrudního a prvního a druhého bederního obratle. Na druhém místě horní hrudní páteř a krční páteř. Mícha může být zraněna všude, ale čím výše, tím větší jsou všeobecné problémy. V důsledku toho se pak prodlužuje doba pobytu v nemocnici.

Je patrný nárůst některých onemocnění oproti minulému období?
Ne. Ze statistického sledování ale víme, že každý rok přibývá úrazů páteře a míchy. V republice je však také více pracovišť, kde se léčí úrazy a onemocnění páteře a míchy. Přesto nám dělá starost, že pacienti jsou často operováni na odděleních, kde není zajištěná tak ucelená ošetřovatelsko-rehabilitační péče jako na spinálních jednotkách. Tak se mohou vyskytnout problémy, které lze později jen obtížně odstranit.

Jaké léčebné a rehabilitační postupy využíváte při postakutní a chronické fázi?
Různá stádia průběhu po poranění míchy jsou přesně definovány, protože se v nich liší ošetřovatelsko-rehabilitační postup. Pacient v akutní fázi prodělá operace, potřebuje během tzv. „míšního šoku” zvláštní sledování, monitoraci říkáme. Tam se uplatňují kolegové intenzivisti, může se také vyskytnout řada komplikací - dýchací, srdeční a vnitřních orgánů. Když se stav stabilizuje, tzv. „míšní šok” ustupuje, je pacient sice ještě v akutní fázi, nazýváme ji postakutní, nebo krátce po akutní fázi. Pacient už nepotřebuje intenzivní, ale specializovanou péči. K tomu slouží spinální oddělení nebo jednotky, kde je poskytována ucelená péče po celý den jen s malými přestávkami během nočních hodin. To znamená, že stav ošetřujícího i rehabilitačního personálu musí být mnohem vyšší než na standardních odděleních. Zde se pacienti učí zvládat novou situaci a naučí se do určité míry i soběstačnosti. Změny pohybového aparátu a funkce vnitřních orgánů u paraplegického pacienta jsou tak závažné, že skutečně tito pacienti potřebují tzv. rehabilitaci po celý život. Míněna je fyzioterapie, pohybová terapie, nácviky soběstačnosti, práce s vozíkem, trénink správného posedu, péče o urogenitálního ústroji, vyprazdňování apod. Velmi důležitá je péče o kůži, aby nedošlo k proleženinám, tzv. dekubity. To vše je úkol ústavní a ambulantní péče během chronické fáze onemocnění.

Představme si, že k Vám záchranná služba dopraví pacienta s těžkým poraněním páteře. Co se děje po jeho příjmu?
Telefonicky jsme informovaní, že sanitka nebo vrtulník za několik minut dopraví pacienta s těžkým úrazem s podezřením na poranění páteře a míchy. V momentě, kdy vrtulník přisedá, sestry na ambulanci aktivují elektronický volací systém nemocnice a za minutu se sejdou v místnosti urgentního přijmu všichni službu mající lékaři, jsou to čtyři chirurgové-traumatologové a dva anesteziologové. K tomu anesteziologická sestra a sestry na ambulanci. Tím začíná intenzivní ucelený diagnosticko-terapeutický proces. Anesteziolog se stará o srdeční funkci, krevní oběh a dýchání, chirurgové o všeobecné vyšetření, zastavení krvácení a imobilizaci zlomenin končetin. I přesto, že klinickým vyšetřením poznáváme poranění páteře a míchy, vždy k tomu patří také konvenční rentgen a vyšetření CT. Souběžně se nastartuje infúzní a medikamentiózní terapie, která zamezuje dalšímu rozsahu poranění míchy. Tyto tzv. sekundární změny centrální nervové tkáně, kterou mícha je, nastávají při neodborném zacházení zraněného, nerozpoznání celého rozsahu poranění páteře (zvláště vykloubení) a při špatném nebo zanedbaném léčení šoku, poklesu tlaku, omezení dýchání apod. To všechno prohlubuje míšní šok a zvětšuje rozsah míšního poškození. Proto klademe velký důraz na neprodlený transport těžce raněného (a nejen s poraněním páteře a míchy) na specializovaná pracoviště, v našem případě pracoviště se spinální jednotkou. Celoplošné krytí leteckou dopravou a celostátní síť traumacenter realizaci tohoto požadavku umožňuje. Příležitostné prodlení prvotního ošetření v nemocnicích nižšího typu považujeme za nesprávné. Takzvané sekundární překlady po prvotním ošetření v nejbližší nemocnici pokládáme za překonané. Je prokázáno, že výsledky jsou lepší, když pacienti jsou co nejrychleji transportováni do traumacenter. Sanitky RZP a vrtulníky jsou obsazené kvalifikovanými lékaři.
Zjistíme-li během popsaného vyšetření závažné poranění páteře, které utlačuje míchu, je pacient operován co nejrychleji. Po operaci se pak o něj starají i psycholog a psychiatr.

Dochází i ve Vašem oboru k určitému posunu ve způsobu léčby a následné rehabilitace s ohledem na výsledky nových výzkumů?
Už od samého začátku jsme celý diagnosticko-léčebný proces zařídili podle platných mezinárodních norem. Základní vyšetření a ošetření se v posledních letech nezměnilo a měnit nebude. Co ale stále více týká nových rehabilitačních metod, jsou fyzioterapeutické procedury na neurofyziologickém podkladu, např. Vojtův princip, Kabátova metoda nebo Bobathovův koncept. Vyžaduje to velké úsilí ve vzdělávání rehabilitačních pracovníků. Omezený stav personálu a vysoké náklady na zmíněné doškolování tuto snahu omezují. Byli bychom rádi, kdybychom našli nové prameny financování dalšího vzdělávání pracovníků na spinální jednotce. Mnohem více se také uplatňují rehabilitační metody s mentální složkou. Sama víte, že člověk, který nemá vůli a který se zanedbává, má horší výsledky než dobře rehabilitující. Poněvadž víme, že centrální nervová tkán, speciálně mozek, má obrovskou regenerační schopnost (říkáme tomu neuroplasticita mozku), domníváme se, že v omezené míře má i mícha neuroplastické vlastnosti, a metody o kterých mluvím, tuto možnost využívají. Mám na mysli například tzv. IMF-terapii (Intention controlled myofeedback), při které pouhým myšlením na určitý pohyb lze v cílené svalové skupině měřit elektrický signál (EMG). Tento signál je možné zpětnou odpovědí (feedback) zesílit a jako stimulaci do svalů vrátit. Stálým tréninkem tak lze vylepšit funkce břišních svalů, v některých případech i svalů končetin a především se zlepšuje tzv. kognitivní schopnost pacienta, schopnost vnímat okolí. Pacienti začínají vnímat, že mají tělo i nucení k močení, vše, co předtím nepociťovali. Určitě jste myslela touto otázkou i na možnost léčení tzv. kmenovými buňkami. Tato metoda skýtá jistě velké možnosti, v současnosti je však zbytečně medializovaná. Teprve budoucnost ukáže, co tyto buňky dovedou. V chronickém stádiu pravděpodobně nic.

Dá se odhadnout, jak dlouho trvá hospitalizace?
Doba hospitalizace v nemocnici akutní medicíny záleží na rozsahu poškození míchy (rozeznáváme kompletní a inkompletní) a na míře poranění. Pacient s poškozením v oblasti krční míchy nehýbá nebo jen částečně pohybuje horními končetinami a jistě potřebuje delší dobu hospitalizaci než pacient s poranění bederní míchy, kdy sice nedovede vstát a chodit, ale může stabilně sedět na vozíku, někdy močí sám, když ne, umí se sám cévkovat. To vše pacient bez funkce ovládání rukou neumí. Nejzávažnější jsou pacienti s poranění horní krční míchy, kde vypadla funkce bráničního dýchání. Ti totiž potřebují, pokud se nám nepodaří funkci částečně obnovit, umělou plicní ventilaci po celý život. Jejich léčba pak pokračuje i v domácí péči, jak je tomu například u naší pacientky R. H., která má veškerou péči doma, občas se dovede odpojovat od přenosného ventilátoru, elektrický vozík řídí bradou, maluje a kreslí pusou. Jednou měsíčně k nám přichází na ambulantní kontrolu, kdy vyměňujeme dýchací kanylu na přední straně krku a odebereme krev na vyšetření laboratorních hodnot. Jiný pacient Z. K. už začal sám dýchat, péči má doma po celý den, telefon, televizi a dveře do domu otevírá svým hlasem. Tím, že už po několikaleté IMF terapii dovede stabilně sedět v posteli, může pracovat také s laptopem. Klepe do něj tyčkou, upevněnou na čelence na hlavě. To jsou úspěchy, které nás těší. Ale ještě jednou k vaši otázce, hospitalizace u obou byla delší než rok a pak další rok v rehabilitačním ústavu.

Erudovaní odborní lékaři i špičkové technické vybavení poskytuje naději na vysokou úspěšnost léčby…
Přáli bychom si ještě více lékařů, více moderního vybavení, více peněz pro mimořádné výkony jako elektrostimulace nefunkčního močového měchýře, elektrostimulace nefunkční bránice pro dýchání bez přístroje, rehabilitační robotery pro fyzioterapii pohybového systému, více možnosti ústavní rehabilitace pro paraplegiky, lepší podmínky rehabilitace pro pacienty mimo velké městské konglomerace a pro to, co nás čeká v budoucnosti: aplikace kmenových buněk, feedback procedury. Ale celkem se dá říci, že pacienti v České republice jsou v dobrých rukách (zde nemyslím jen na Brno).

Zúčastňujete se a vystupujete také na četných kongresech a seminářích v zahraničí. Pokud bychom srovnávali úroveň naší spinální jednotky s obdobnou v cizině – jsou zde nějaké rozdíly? Jaké?
Rozdíly jsou v tom, o čem jsem v poslední otázce hovořil. Základní péče je zřízená podle mezinárodních norem, a byli jsme opakovaně za to pochváleni u příležitosti mezinárodní návštěvy.

Co Vás v poslední době v práci nejvíc potěšilo?
Když pacient odchází spokojený domů a vrátí se s výrazným zlepšením nálezu.

Vaše povolání Vám příliš neumožňuje, abyste po pracovním dnu měl úměrný čas také na odpočinek, přesto – jak nejraději trávíte volný čas? Zbývá občas volno také na některé z Vašich koníčků?
Mám samozřejmě záliby. Musí zbývat čas na kulturu, koncerty, divadlo. Nejvíce volného času věnuji svému vinohradu a sklepu. Vyrábím vlastní víno, které jistě i Vám bude chutnat. Dovolte, abych Vás pozval. Jsem předseda přípravního výboru Jubilejní výstav vín, které se koná dne 17. 3. 2007 v Židlochovicích u příležitosti 50. výročí vstupu Vinařské besídky v městě do Českého zahrádkářského svazu a 770. výročí od první písemné zmínky o Židlochovicích. Slavíme s městem. Bude zde tradiční výstava malovýrobců z regionu, ale také výstava profesionálů za účasti návštěvy z partnerských měst. Natočili jsme s pomocí mediálních agentur EKOSPRINT a Schich dokumentární film o vinařství v Židlochovicích a vydáme publikaci na toto téma, na níž se samozřejmě podíleli také kronikáři města. Je připraveno přednáškové odpoledne na téma Víno a zdraví - víno a pokrm.

Jaké přání byste chtěl, aby se Vám splnilo?
Od roku 2003 vedu Kliniku traumatologie v Úrazové nemocnici. To znamená, že pro speciální problematiku na spinální jednotce mám jen omezený čas. Velkou část své práce věnuji výuce studentů a zúčastňuji se i postgraduálního vzdělávání lékařů. Začal jsem reformovat postgraduální vzdělávání lékařů, školíme i sestry a rehabilitační pracovníky, angažovali jsme se ve výukovém systému mezinárodních organizací a spolupracujeme s univerzitou v Trnavě. Na mezinárodní konference a kurzy bývám často zván jako lektor a instruktor, nebo přednáším o našich dosažených výsledcích. Všechno mě baví, snažím se být ve všem dokonalý. Aby tomu tak bylo i v příštích letech, to je moje přání.

Děkuji za rozhovor.

Foto: z archivu prof. P. Wendsche

Kdy se dá mluvit o závislosti na alkoholu (drogách, práci…)?
Závislost je v Mezinárodní klasifikaci nemocí přesně definována (viz následující dotazník). Patologické hráčství a „Závislost” na práci jsou poněkud jiné problémy, více viz. mé webové stránky.

Dotazník závislosti

Všechny následující otázky se týkají období 12 měsíců. Vyberte tu z následujících odpovědí, která se nejvíc blíží skutečnosti, a zatrhněte ji. „Droga” znamená i alkohol nebo marihuanu nebo kombinaci různých drog.

1. Cítil jste silnou touhu nebo nutkání užívat drogu?
   Ne - Někdy - Často
2. Nedokázal jste se ve vztahu k droze ovládat? (Vzal jste si ji i tehdy, když to bylo nevhodné, nebo jste si vzal víc, než jste původně chtěl?)
   Často - Někdy - Ne
3. Měl jste tělesné odvykací potíže („absťák”) po vysazení drogy nebo jste bral nějakou drogu nebo lék proto, abyste odvykací potíže zmírnil?
   Ne - Někdy - Často
4. Zvyšoval jste dávku, abyste dosáhl účinku, původně vyvolaného nižší dávkou?
   Často - Někdy - Ne
5. Zanedbával jste dobré záliby kvůli droze nebo jste potřeboval víc času k získání a k užívání drogy nebo k zotavení se z jejího účinku?
   Ne - Někdy - Často
6. Pokračoval jste v užívání drogy přes škodlivé následky, o kterých jste věděl?
   Často - Někdy - Ne

Vyhodnocení

Spočítejte odpovědi „často” a odpovědi „někdy”.
0 odpovědí „často” a „někdy” znamená, že se asi nejedná o závislost.
1 - 2 odpovědi „často” a „někdy” - tento výsledek vyžaduje důkladnější vyšetření.
3 - 6 odpovědí „často” a „někdy” znamenají, že se pravděpodobně jedná o závislost.

Které situace jsou nejrizikovější, při nichž vzrůstá pravděpodobnost, že dotyčný bude chtít v alkoholu problém „utopit”?
Jako rizikové z hlediska pití alkoholu se ukazují hlavně následující okolností: nadměrný stres, dostupnost alkoholu, trojsměnný provoz, odcizení, izolovanost, nuda, nemožnost se podílet na rozhodování, špatné zacházení, sexuální obtěžování, riziko fyzické agrese. Těmto rizikovým činitelům je při prevenci třeba také věnovat pozornost.

Jaké další faktory napomáhají k posílení závislosti?
Těch rizikových činitelů je spousta. Více viz „Alkohol, drogy a vaše děti” na www.plbohnice.cz/nespor. Jako příklady bych uvedl prostředí, kde se pije nebo kouří, nebo reklamu na alkohol.

Existují nějaká „cvičení mysli” pro závislého, jemuž se nedaří nepodléhat?
Existuje spousta užitečných technik, více viz mé webové stránky. Nebo je možné jít na setkání Anonymních alkoholiků, viz http://www.sweb.cz/aacesko/

Co byste doporučil člověku, který se ocitl v životní krizi a nemá sílu ji překonat?
Dá se toho doporučit spousta. Třeba zavolat na některou linku telefonické pomoci, např. pražské Centrum krizové intervence má tel. 284 016 666.

Pokud člověk již závislosti propadne a nechce nebo z různých příčin nemůže podstoupit ústavní léčbu – existují přesto způsoby, jak se z ní vymanit? A jaké šance v takovém případě dotyčný má, když není pod určitým pravidelným režimem?
Záleží na tom, jak dalece problém pokročil. Více viz. „Zůstat střízlivý” z mých webových stránek.

Co především v sobě by měl závislý člověk změnit a jaké metody by mu k tomu mohly dopomoci? Jak najít a posilovat vnitřní sílu?
Spíše než o síle hovoříme o motivaci. Ta je pozitivní (co chci, třeba zůstat zdráv) a negativní (tj. co nechci, třeba cirhózu).

Můžete uvést některé konkrétní způsoby, které lze doporučit?
Viz. „Zůstat střízlivý”, „Jak přestat brát (drogy)” nebo „Už jsem prohrál dost” z mých webových stránek.

  Jak nepodléhat závislosti na chtění, k níž jsme od malička vychováváni: chtít být úspěšný ve studiu, v zaměstnání, v partnerských vztazích, být uznávaný… tak, aby člověk dokázal žít plně život ve vnitřním souladu sám se sebou?
Prvním krokem může být to, že se člověk naučí nějakou relaxační techniku.

Jak účinné je uzdravování se pomocí technik jako tonglen, meditace, modlitba, mantra, či různých druhů speciálních cviků?
Relaxační a meditační techniky byly vědecky zkoumány s pozitivními výsledky. „Zdravá” je i účast na náboženských obřadech.

Na co především je při léčbě závislostí brát zřetel?
Na dlouhodobé udržování dobrého stavu.

Nemocný člověk může namítat, jak být šťasten, když mu chybí to základní - zdraví…
Vždy je výhodnější uvědomovat si své dobré možnosti než hořekovat nad tím, co člověk nemůže.

Do jaké míry může být nemoc lékem - jaký smysl má nemoc?
Myslím, že to je hodně individuální.

Co byste poradil člověku, který má potřebu být stále veden a i když už je dávno dospělý, ještě nedospěl?
Nechat se vést někým rozumným, kdo to s ním myslí dobře.

Jak se bráníte proti „vyhoření”, „únavě materiálu” – a co byste mohl v tomto směru doporučit rodinám, které pečují o vážně nemocného?
Naučit se relaxovat a udělat si čas pro sebe. Není to sobecké, protože jen tak se dá obtížná situace vydržet.

Myslíte si, že je rozvod tím nejlepším řešením v manželství, kde je partner těžce závislý na alkoholu?
Pokud se nechce léčit a abstinovat, zpravidla ano. Nebo si alespoň vytvořit vlastní nezávislý život.

Nemocný člověk většinou vyzkouší různé způsoby, jak se uzdravit nebo jak se vyrovnat s tím, že prognóza není příliš nadějná. Přesto se může stát, že výsledek se stále nedostavuje a on podlehne pocitu marnosti a přestává se snažit i doufat. Co si počít v takovém případě?
Dávat si malé a splnitelné cíle. Velké téma v současné medicíně je spiritualita. Databáze Národní lékařské knihovny USA dnes obsahovala 2578 prací s tímto slovem v souhrnu. Pomáhá to duševně a často i tělesně. Můžete se podívat třeba na http://www.bruno-groening.org/tsch

Co pro Vás znamená štěstí? Kdy jste byl naposled šťasten?
Co, pro mě znamená štěstí, to nevím. Naposledy jsem byl šťastný dnes ráno na poradě týmu, kdy jsme se čemusi zasmáli.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Z archivu prim. MUDr. K. Nešpora, CSc.