Články

Národní park Langtang, Nepál

Zuzana.Dobiasova@seznam.cz (První krok z.s.) — Tue, 11 Jun 2019 12:06:48 +0000

Jedna z nejkrásnějších oblastí Nepálu, s výhledem na až "sedmitisícovky". Oblast Langtang leží v severovýchodní části Nepálu. V roce 2015 zde bylo velké zemětřesení, které smetlo celé vesnice, ty jsou navždy pohřbené pod lavinami z kamenů. Většinu vesnic lidé postavili znovu, snad na bezpečnějších místech.

Fotografie jsou z oblastí 2.450 až 4.000 m.

Tip na výlet - Plaňany

Zuzana.Dobiasova@seznam.cz (První krok z.s.) — Tue, 13 Jun 2017 11:17:26 +0000

V historických pramenech můžeme najít první zmínku o Plaňanech, tehdy Plaňasech, v záznamech z roku 1222, jako majetek Holce z Plaňas, kastelána olomouckého hradu.

Městys s necelými 1900 obyvateli může být právem hrdý na svou minulost.

Důkazem bohaté minulosti jsou památky, které se zde nebo v blízkém okolí nacházejí.

. tvrz - první zprávy o této stavbě pocházejí z roku 1539

. renezanční zvonice z roku 1587

. kostel Zvěstování Panny Marie jedná se o románský kostel postavený kolem roku 1168

. kostel sv. Jana Křtitele z roku 1913, který je unikátní svou šikmou věží, která se odchyluje o 1 metr od svislé roviny.

Pokud jste ještě Plaňany nenavštívily, neváhejte a využijte letních dnů k malému výletu.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 16:01:05 +0000

Neděle 19. 7. – konec cesty

Ráno jsme, i přes déšť, na trh jeli a byla to vskutku nevídaná podívaná. Koníkem přiváželi v pytlích noční úlovky, zvážili je a vysypali do skupiny „ zpracovávačů“ ryb, kteří je, pokud byly živé, usmrtili a mistrně odkostili a udělali z nich filety. Tedy odpadu z toho byla spousta a v zemi, kde je taková bída, se člověk opravdu diví. Házeli odpadky ptactvu a to se o ně pralo mezi sebou, případně se psy. Bylo tam i jedno úžasné štěňátko, které bylo přesnou kopií své matky a kamarádilo i s ostatními psy, kdoví, který z nich byl otec.

Každá skupina zpracovávala jiný druh ryb, neznám je, ale jedna skupina měla mezi sebou i takového, který stahoval kůži z ryb zuby. Byl to ale fofr. Mezi "zpracovateli" byli hlavně muži, ale i ženy a děti pomáhaly a šlo jim to úžasně rychle. Do jedné skupiny přinesli pytel se sumci, tedy dva byli opravdu urostlí, zvláště ten největší, byl živý a vypadalo to, že se ho všichni bojí zabít. Nakonec ho samozřejmě usmrtili, ale byla to fuška. Mezi úlovky byla i taková mrňata, že je házeli hned ptákům, případně z nich po ořezání nebylo skoro nic. Je to hrůza, to opravdu v jezeře za čas nebude naprosto nic, když takové čudly nepouští zpět. To je trestuhodné, ale tady je to každému jedno.

Po tomto zážitku jsme měli snídani a pak zpět na konec naší cesty do Addisu. Koupili jsme nějakou kávu, zde je opravdu výborná. Na večeři jsme přijali pozvání Mikiho k němu domů, uvařila jeho manželka. Samozřejmě si každého zákazníka domů nezve, odveze turisty na letiště a rozloučí se a tím vše končí. U nás to bylo jiné, mezi námi vzniklo takové přátelství, že řekl, že přeci nebudeme čekat na letišti, když musíme mít nějakou časovou rezervu pro nepředvídanou událost, stačilo by píchnout nebo přejet zvíře, kterých tu chodí nepředstavitelně, hlavně mláďata se pěkně pletou, a když se uprostřed silnice rozhodnou, že se potřebují napít, tak to klidně udělají. Občas se na silnici vyhřívají, což je taky lahůdka. A tak jsme s radostí přijali jeho pozvání.

Miki bydlí s manželkou a dvěma dětmi, v malém domečku se dvorkem a místem pro parkování a manželka se skutečně "vytáhla". Kromě téměř samozřejmého přivítacího kávového obřadu, uvařila i několik druhů masa, salátů, omáček, upekla nezbytnou indžaru, (tedy dva druhy). Ale ty byly opravdu výborné, i já ji jedla, a přestože jsem měla připravené takové jako bagetky, prostě pečivu říkají chleba, nedělalo mi to žádné problémy a nejedla jsem to jen ze slušnosti, ale s chutí. No a nakonec ještě ovocný pohár, prostě paráda. Miki si pohrál s dětmi, než šly spát, já i Bohouš jsme se trochu prospali a po půl desáté večer nás náš úžasný řidič odvezl na letiště.

Při celní prohlídce nám hned zabavili kameny, které jsme si z celé cesty nasbírali, Honzovi vzali všechno, já se hned přiznala, že mám velký kámen a tak jsem krásný, několika kilový kus, ihned odevzdala. Letadlo bylo poloprázdné , tak jsme zabrali další místa, Bohouš měl 3 sedadla, no já jen dvě a tak jsem byla dost zkroucená, ale chvíli jsem spala.

Tak a to je konec mého deníčku, přečkali jsme to, zub bolí stále. Hodnotím vše ale kladně, stálo to opravdu za to.

AMESEGINALO (AMESEGNALEU) – to znamená děkuji. To bylo slovo, kterým jsem celou cestu udivovala místní. Bylo to také jediné slovo, které jsem si zapamatovala, ale výslovnost jsem prý měla výbornou.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 15:49:17 +0000

Sobota 18. 7. – cesta z Abra Minch

Ráno jsme odjeli z Abra Minch po docela pěkné silnici, sice už nebyla tak "dramatická", plná výmolů, jízdy korytem řeky apod., ale alespoň to rychleji utíkalo a my stihli v poslední naši zastávce Ziwya- zajet ještě k jezeru, podívat se na vodní ptactvo. Hlavně na marabů, pelikány, různé ibisy a kdoví, jak se to další jmenovalo. Bylo jich tam skutečně hodně a pózovali jako manekýni. Samozřejmě, jako všude, když viděli cizince, hned se našel někdo, kdo je krmil rybami a chtěl za to peníze, ale my už jsme otrlí a tak, když jsme si je neobjednali, nedostali nic, spíš náš rušili. Když jsme si připravili foťák na nějaký záběr, vhodili do hejna rybu a bylo po kompozici, protože se ptáci ihned rozlétli a začali se o žrádlo prát.

Ale byla to docela podívaná. V plánu jsme měli ranní projížďku lodí a podívat se na rybí trh, ale v noci pořádně lilo, alespoň víme, že tu i někdy prší, protože takové počasí, jaké jsme měli my, v období dešťů, je neuvěřitelné.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 15:42:52 +0000

Pátek 17. 7. – Přesun z Turmy

Tak se nám to krátí a my jsme opět v civilizaci v Abra Minch, v hotelu s teplou vodou, splachovacím záchodem a čistou postelí.

To je sice radost, ale vlastně skoro končí naše báječná dovolená, přeplněná zážitky. I když to mnohdy bylo skutečně náročné a pokud Bohouš říká, že ne, tak dělá zbytečně hrdinu. Ale stálo to za to. Je neuvěřitelné, jaká část Etiopie žije v obrovské chudobě a někteří ještě v době, kde se zastavil čas, pro nás tak jak říkám, v době lovců mamutů. Celá obrovská oblast žije nepoznamenaná civilizací, a pokud ano, tak velmi málo. Pro vodu si chodí i mnoho kilometrů, vaří na ohni, odívají se do kůží, někteří žijí jako nomádi, stále se stěhují, jiní, kteří mají jen málo dobytka, tak jsou trochu zemědělci, ale terasovitá, málo úrodná políčka, obdělávají někdy ručně, v lepším případě dřeveným hákem na konci s kusem železa, který táhnou dva voli.

Dnes jsme převážnou část strávili přesunem z Turmy, po vedlejší silnici (pokud silnice nebyla, tak korytem vyschlé řeky). Tím pádem jsme potkávali mnoho domorodců, dokonce i ty, kteří byli na včerejším skákání. S některými byla i řeč na fotografování, když jsme v některých místech zastavili, hned jsme byli velkou atrakcí.Ale byly i oblasti, kde to vypadalo, že nežije nikdo, ale to jsme je jen neviděli, občas se ukázala nějaká koza a tudíž je jasné, že všude žijí lidé.

Po asi 150 km jsme dojeli na hlavní silnici, ale ani tam to nebylo jednoduché. Pletla se tam velká stáda dobytka a to člověk nikdy neví, co si které zvíře usmyslí a hlídat zprava zleva, to není žádná legace. A zvlášť, když jsou ve stádu mláďata a těch je v tomto období požehnaně. Je to strašně roztomilé, zvláště kůzlata a ovečky. Takovou jednu úplně malinkou ovečku jsme viděli, jak nesl malý chlapeček, který šel s maminkou, a ta měla na zádech své miminko a hnala pást stádo koz (dle odhadu našich hochů prý tak 300) a pár ovcí. Ona totiž pastva zde není to, co u nás, že se vyžene dobytek na pastvu a sedne se pod strom. Zde se za ním chodí, někdy pobíhá celé kilometry, protože něco jako tráva tady neexistuje, dobytek si ukousne vždy kousek něčeho a na jednom místě se nezdrží, nemá důvod. Je to opravdu těžká práce. Chodí na pastvu na několik měsíců, mají s sebou celou domácnost, i hrnce a vše potřebné. Ještě, že toho tolik nepotřebují, to my Evropané, to bychom museli mít s sebou náklaďák. Jeli jsme korytem řeky, přijeli jsme na území kmene Arbore, jejichž krásné dívky jsme si vyfotili.

Krajina kolem je malebná, hory, stráně i naprostá rovina (příkopová proláklina) mezi horami. Vypadá to z auta úžasně, ale je to velmi těžké tady žít. Ve vesnicích na hlavní silnici jsme dokonce viděli ležet malou holčičku, která asi dělala mrtvou, hned jak jsme ji objeli, zvedala hlavičku, prostě chtěla donutit řidiče, aby zastavili. To žebrání je hrozné. Nežebrají úplně všichni, taky jsme při focení opic viděli jedenáctiletou holčičku, která šla s dřívím asi 8 km na trh a chtěla se podívat na fotoaparát. Nikdy ho asi neviděla a tak to bylo pro ni ohromným zpestřením. Na trhu prý za dříví dostane 35 Birrů, což je asi 40 korun a mohlo to vážit asi 20 kg, jak to odhadl Miki. Byla moc milá a tak ji dal Miki alespoň svoje tričko, já už nic neměla, poslední sladkost jsem dala chlapečkovi s jehňátkem. Holčička byla moc šťastná. To jsou tak neuvěřitelné příběhy, že by člověk brečel. No dost dojímání, život zde je prostě takový . Pro ně opravdu nemá cenu propiska, tedy žádné školy nejsou, jsou vesměs negramotní.

Taky musím napsat, že jsem dnes 2x měla indžaru a docela to šlo. Na konec se i já ji naučím jíst.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 15:29:39 +0000

Čtvrtek 16. 7. – vesnice Birkaneč

Dnes jsme měli opět zážitků tolik, jako někdo za celou dovolenou, někdy za život. Jeli jsme na další vesnice.

Nejprve jsme museli zajet na takovou celnici v Omorate, ukázat se jim a předložit pasy. Je to totiž již hraniční pásmo a do Keni je téměř vidět. Po chvilce jsme dojeli k řece Omo, přes kterou jsme jeli úžasnou kánoí, vydlabanou z jednoho kusu stromu, ale neskutečně zahnutého. Nevím, jak se to "řídí", ale asi to má lepší stabilitu či co, nebo nebyl rovný kmen, to nejspíš. Na zpáteční cestě jsme totiž potkali stejně zahnutou loď.

Já měla nastoupit jako první, jít hodně do zadu, obrátit se a sednout, ale loďka se pěkně zužovala a já se bála, že se tam už se svojí "prdelkou" nevejdu. No propasírovala jsem se, ale moje bolavé koleno nedovolilo, abych si pomalu sedla na bobek, tak jsem si tam doslova kecla. Nohy mi vylétly nahoru, no a na břehu to způsobilo ohromné veselí, nevím, jestli se nejvíc smál Bohouš nebo domorodci. Přepluli jsme hnědou řeku Omo a na druhém břehu byla vesnice, která se nám moc nelíbila, jmenovala se Birkaneč. Chatrče byly opravdu chudé a ještě je občas hyzdily kusy plechu na střechách. Obyvatelé sice chodí v jejich tradičních oděvech, ale když sem zavítají turisté, vyfešákují se ještě víc (někdy se přizdobí i víčky od limonád), jen, aby si je člověk vybral na focení, za které se pochopitelně platí. Cenu musíš dohodnout předem, ony s cenou souhlasí, ale pak se tváří, že dostaly málo. Ve vesnici byly téměř samé ženy a spousta dětí, jen několik stařečků, ale ti se nepředváděli a nestrkali se a nekřičeli foto, foto. Bylo to dost nepříjemné, i když chápu, že jsou tak strašně chudí a toto je pro ně možnost si něco přivydělat. Samozřejmě jsme jim vydělat dali a já koupila ještě několik krokodýlích zubů s korálky a doufám, že udělají radost. Zpět do kánoe jsem už nastoupila docela elegantně, Bohouš to samozřejmě natáčel, ale žádná katastrofa se nekonala.

Na oběd jsme jeli zpět do „naší“ vesnice a já poprvé měla indžaru, nic jiného nebylo. Ale šlo to, neměla jsem to s kozou, jako ostatní, ale s vajíčky. Ještě jsem se taky nezmínila, že mě už několik dnů bolí zuby, což mě dost štve a modlím se, aby nedošly prášečky. No za 4 dny jsme doma, tak to nějak přečkám.

Odpoledne do jiné vesnice na skákání přes býky. Bylo to trochu podobné jako předevčírem, a dokonce zde byly trochu problémy s focením, náš průvodce se nemohl s nimi dohodnout o ceně za focení, a hodně lidí to ani nechtělo. Byli z daleka, někteří prý nebyli ani nikdy ve městě, nikdy neviděli bělocha a tak nám nedůvěřovali Jsou to opravdu ještě divoši, což je neuvěřitelné v 21. století. Ti, co přišli z daleka si museli odpočinout, ale ženy z blízka opět křepčily a bylo jich mnohem víc než poprvé.

Kozu nezabíjeli, ale malovali se, nějaký přípravný rituál taky prováděli, ale tomu jsme nerozuměli. Rozdíl byl v tom, že si býky z velkého stáda skokan vybíral sám, já si říkala, že jich je tam nějak moc. Tento skákal přes 9 býků a samozřejmě že nejen přeskočil povinně 4 x, ale asi 5 x možná i víc, stále jsem fotila a nepočítala. Bylo to na moc pěkném místě, ale bylo toho dost.

P 1240220 – 340

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 15:18:21 +0000

Středa 15. 7. – u náčelníka kmene Hamarů

Je za námi další den. Samozřejmě jsme se přestěhovali, tam se opravdu zůstat nedalo. Nemáme žádný luxus, ale nemáme taky pocit špíny, prostě to jde.

Ráno jsme jeli strašnou dobu asi 60 km po prašné cestě plné výmolů do oblasti kmene Karo. No trvalo nám to minimálně 3 hodiny. Ve vesnici Kolcho (Kolčo) žijí v podobných kulatých chatrčích, nosí ještě kožené oděvy, no prostě opět „zpět k lovcům mamutů“, ale pastva pro oči to je. Vesnice leží na krásném útesu s výhledem na řeku Omo. Obyvatelé samozřejmě chtějí za focení peníze, je to totiž vesnice turisty hojně navštěvovaná a tak z toho žijí. Já už byla z těch žebrajících dětí a stálého dohadování dost znechucená a byla jsem ráda, že jedeme domů.

K večeru se opět nálada zlepšila. Jeli jsme k náčelníkovi několika vesnic kmene Hamarů, opět Mikiho známého a bylo to skvělé. Nikdo tam nebyl, ani ženy ani děti, ty pracují na poli. Byl tam jen náčelník a jeho soused a úplně to stačilo. Pozval nás k sobě i do domu prvé manželky, do domu druhé manželky jsme jen nakoukli. Byla to krásná čistá vesnice, upravená a náčelník je takový starý pán (asi jako já, ale myslím, že vypadám zachovaleji). Byl moc příjemný, fotografovat jsme mohli, co jsme chtěli a ještě se mu líbila moje blonďatá hlava. Samozřejmě jsme mu něco dali, jsou opravdu chudí a taky láhev od vody, což je pro zdejší majetek. Mně to bylo hloupé, tak jsem se zeptala Mikiho, jestli mu můžu dát i plnou lahev a to byla radost, dostal dvě a hned řekl, že je dá manželkám. Holt to byl opravdový gentleman. Miki mi moc za nápad děkoval. On je to ale opravdu problém. Zvyknou si na lepší vodu a budou ještě chudší, protože ji budou chtít pít. Ale to mě asi nepatří soudit, udělala jsem mu radost, on nám svou přívětivostí taky a byla pohoda.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 15:11:33 +0000

Úterý 14. 7. – „skákání přes krávy“

Ráno jsme dojeli do pěkného muzea v Jince, kde má každé zdejší etnikum svoji vitrínu a v ní své oděvy, výrobky apod. Etnik je tu asi 17 na ne zas až tak velkém území. Následoval výlet do vesnice Alduba, kde žijí Hamarové a pak jsme se šli podívat na další trh.

Odpoledne jsme se zúčastnili ve vesnici Dimeka "skákání přes krávy", což je takový rituál, který musí podstoupit každý dospívající chlapec etnika Hamarů, aby se stal mužem. Je to velký svátek pro celou rodinu, která se za tím účelem sejde a dva dny slaví - pivem, kávou a nějaké to zvíře se upeče.

Začátek slavnosti se konal za vesnicí, ve vyschlém korytu řeky, kde ženy zpívaly, tančily, na nohách měly zvonečky, takže to cinkalo a jedna nebo dvě k tomu troubily. Krásný randál, pak se rozutekly a my jsme se mohli podívat, jak se připravuje na skákání mladý chlapec. Nejprve ho musí rozčesat, t.j. rozplést copánky, kterých má na hlavě plno. Vlasy se mu sváží do jednoho culíku uprostřed hlavy. Poté opět přihopsaly ženy a i muži a konalo se slavnostní zdobení obličejů mužů - hlinkou a něčím bílým, kamenem, který se naškrábal a zakapal vodou. Ženy se předváděly, tančily jak o život, ale hlavně se nechaly šlehat proutky, tedy spíš pruty, až měly záda rozdrásaná do krve. Bylo to úděsné, ale která nebyla moc vyšlehána, vyzývala muže, aby ji třískali víc a tím byla spokojenější. Kupodivu jim z toho moc krev netekla, ale na živé maso to měly a ještě v tom měly kousky proutků. Nedávaly na sobě znát žádnou bolest, smály se a tančily, byly v transu.

Potom se všichni účastníci přesunuli na jiné místo, kde se konalo to samotné přeskakování. Pili tam pivo a kávu, byla to obrovská sešlost, ženy dál křepčily, ostatní se bavili a popíjeli a čekalo se na 18. hodinu, kdy to začalo. Nejprve zabili kůzle. Takové krásné s černou hlavou, přinesla ho jedna dívka. Já si myslela, že se někam zaběhlo a ona ho chytila, ale ono šlo na smrt. Uvázali ho za nožičku nějakou liánou. No ale pak ho nesli k takové bráně, kde byl "nahý skokan". Kůzle podřízli, vykuchali játra, ta snědl oslavenec, ale to jsem neviděla, nemusím vidět všechno. Pak se ještě něco věštilo nebo co, ostatní muži se kolem semkli. Býci, včetně malého telátka se zatím spokojeně pásli opodál. Nebyli to žádní dorostenci, ale pořádné kusy.

Na samotné skákání bylo místo kousek vedle. Potíž byla v tom, že se jeden býk naštval a utekl, což byla pěkná mela. To se stalo ještě několikrát a než všechny býky uklidnili a seřadili, trvalo to dost dlouho a horda chlapů je držela někdy s větším, někdy s menším úspěchem a když už to vypadalo, že se to povedlo, tak se zase nějaký splašil a bylo to dost nebezpečné. Ženy neustále chodily dokola a zpívaly a cinkaly, ani se nedivím, že se ta zvířata plašila. Udržet takovou pěkně rohatou horu masa v klidu, to dá spoustě chlapů zabrat. Jen telátko bylo hodné, na to stačil jeden člověk. Býků bylo 11 a ten mrňous. Konečně bylo vše seřazeno a mladík vyběhl. Na telátko neskočil, skočil rovnou na býka a skákal z jednoho na druhého. Přeběhl je tam a zpátky asi 8 x, musí alespoň 4 x. Úžasné, byl hrdinou dne. Teď už se může i oženit, ostříhat vlasy atd. Trvalo to celé dost dlouho a tak jsem byla ráda, že nepatřím do "rodiny" a nemusím s nimi oslavovat.

Byl to opět hezký den, až na ten závěr. Dojeli jsme do takové velká vesnice a ubytovali jsme se v turistickém hotelu. To, že nesvítila elektrika, to se občas stává, že teče jen studená voda, je běžné, záchod, že je taková hrozná kadibudka to jsem taky překousla, ale ten pokoj! No museli jsme si dát na betonovou špinavou podlahu igeliťáky, aby bylo kam položit naše špinavé kufry. Stěny zelené, taky špinavé, jediné co tu není je plíseň, to bych skutečně nerozdýchala. Prý v této oblasti nic jiného není, jen super drahé hotely. A to tu máme být tři dny a tak nevím, určitě se zítra budeme stěhovat. Jediné, co vypadá jakž takž, je moskytiéra, vypadá docela zánovně a ani nejsou vidět díry. Postel se tváří jako čistá, ale zapraná, ještě že mám svůj tenounký pytlíček – spacáček, bez kterého nikdy nevyjíždím. Kluci šli na večeři někam za roh a mně tady pěkně šustí umělohmotné, něco jako záclony, protože je průvan, ale ten je příjemný, je horko.

Víc se popsat nedá, to se musí vidět. Vzala jsem si poslední dva kousky čokolády, prý je dobrá na nervy. Už se těším, až přijde Bohouš a přidělí mi prášek na spaní, určitě ho budu potřebovat. Někde v blízkosti je diskoška či modlitebna, ono se to tu nepozná, ale poslouchat se to nedá, natož při tom spát. Jsem unavená nejen z cestování, ale i úžasných zážitků.

Procházka na Boubín

jadrrak@email.cz (Jaroslav Drábek) — Sun, 19 Jun 2016 19:03:25 +0000

Rozhledna Boubín je zřejmě nejznámější dřevěnou rozhlednou v České republice, je také nejvýše položenou dřevěnou rozhlednou. Vyhlídková plošina je ve výšce 21 m nad nástupní plochou, která je ve výšce 1360 m nad mořem. Cestou od obce Kubova Huť, uvidíme následky řádění orkánu Kyrill, který v roce 2007 vyvrátil na 600 vzrostlých smrků. Odměnou za námahu při výstupu nám byly nádherné výhledy na šumavskou krajinu, ale díky podmračenému počasí, kdy i chvilkami zapršelo, jsme neviděli až na 200 km vzdálené Alpy.

Foto: Jaroslav Drábek

Kam do přírody? Dendrologická zahrada Průhonice

jadrrak@email.cz (Jaroslav Drábek) — Wed, 15 Jun 2016 13:04:17 +0000

Vstup a pokladnu najdeme na souřadnicích GPS N50°00.478 E014°34.082
U pokladny nás čeká překvapení, držitelé průkazů ZTP a ZTP-P mají totiž vstup do Dendrologické zahrady zdarma a k tomu nabízí zahrada 2 skůtry bezplatně osobám se sníženou pohyblivostí pro pohodlný pohyb po areálu.

Několik následujících fotografií je pouze malá část toho, co lze v areálu vidět.

Foto: Jaroslav Drábek

ETIOPIE 2015

Zuzana.Dobiasova@seznam.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 15:03:53 +0000

Pondělí 13. 7. – u kmene Mursi a Ari

V pondělí jsme opět vyrazili, tentokráte do vesnice Haiola, kde žijí Mursiové.

Jede se přes NP Mago z Jince, kde spíme a celá cesta je nezpevněná, prašná a se spoustou výmolů. Kmen Mursi se proslavil svojí bojovností a hlavně hliněnými destičkami ve spodním rtu žen (tzv. labretami). Je to pro nás dost ošklivé, tedy pro mne hodně, zvláště když si to vyndá a dolní ret ji visí dolů. Nenosí to stále, jen občas a krom toho mají ještě některé, menší v ušních lalůčcích, ale ty jsou často i ze dřeva.

Ty hliněné musí dost vážit, potěžkala jsem si tu do úst a taky jsem si jednu menší koupila. Samozřejmě novou, ne že by byla používaná, jak říká Bohouš. Taky jsme viděli ve vesnici jejich výrobu, je to zajímavé, ale potíž byla se všemi při focení. Mají pevnou taxu 5 Birr za každého a pro každého a dohodnuto bylo našim průvodcem, že si můžeme fotit obrázků, kolik chceme. Ony souhlasily, ale skutečnost byla jiná. Chtěly stále víc a víc a byly dost agresivní (asi to je opravdu docela bojovný kmen). Trochu mi to zkazilo zážitek. Dohoda by měla platit, u nich však ne (a nejen u nich, stalo se nám to už i dříve). A když jim dáš víc, tak je to stejně málo, stále ceny zvyšují a děti se už naučily žebrat, což je strašně nepříjemné. Ale počítat neumí, to musíš dát každé "modelce" přesně, co ji náleží, ale hádat ano.

Spravili jsme si náladu odpoledne, návštěvou docela velké vesnice blízko Jinky (asi 3 000 lidí) kmene Ari, kde to mají zavedeno tak, že zaplatíš vstupné, jako vždy a všude. Focení je ale v ceně.

Jsou milí a ochotní, ukázali nám nejen jak se ve vesnici žije, ale i výrobu keramiky, kováře atd. V kovárně pracoval tak dvanáctiletý klučina, hned po škole jde do kovárny, což je takový přístřešek, kde udržuje oheň, měchy má z kozí kůže a umí dělat pěkné nože apod.. Větší věci vyrábí otec. Z keramiky jsem si koupila stojánek na kadidlo, když jsme kousek od kadidlové cesty a kadidlo se zde vždy přináší k šálku vynikající kávy, tak abych měla pro návštěvy, až budu doma vyvařovat.

V této vesnici to mají zavedeno tak, že vše co se vybere na vstupném a na výrobcích, které si návštěvníci koupí, jde do jedné kasy, ze které se pak financuje co je důležité pro vesnici, případně se někdo potřebný podporuje a tudíž je sem radost jezdit. Vesnici podporuje i vláda, a protože začalo být velkým problémem žebrání, cizince to odrazovalo, na žebrání musí mít člověk žaludek a tak ani malé děti zde nesmí natahovat ručičky a žadonit many,many.

Z této vesnice jsem měla daleko větší zážitek, i když tam žili "jen" obyčejní lidé, bez něčeho výjimečného jako Mursiové. Cesty do obou vesnic byly dost hrozné a prašné a tak jsme se docela těšili na osprchování a umytí hlavy. Zaskočili jsme ale ještě na zdejší trh, což bylo taky zajímavé a docela legrační, když se na místech, kde se prodávalo, pletly kozy, které občas sežraly i zeleninu na prodej. Nevím, jestli kozy byly také na prodej, ale podle toho, jak tam volně pobíhaly, to měly spíš jako pastvu.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 14:03:17 +0000

Neděle 12. 7. – návštěva u kmene Konso

Ráno jsme se rozloučili s pěkným ubytováním a dobrou stravou v hotelu Forty Springs v Arba Minchu a vyjeli jsme za kmenem Konso ve stejnojmenné oblasti, která byla také zapsána do seznamu UNESCO.

Konsové jsou proslulí svými terasovitými políčky, která se předávají z generace na generaci. Pěstují kukuřici, cukrovou třtinu a jiné plodiny a taky halucinogenní čat. Vesnice Konsu, kterou jsme navštívili, měla zajímavý nejen půdorys, ale i celé uspořádání. Nejvýš je položená stará část, která je obehnána kruhovou kamennou hradbou. Má několik vchodů. Moc zajímavé jsou i vchody ke každému domečku. Jsou to dřevěné kůly, někdy ozdobené ještě nějakou lebkou a večer se zahrazují dřevem, aby tam nikdo nemohl, hlavně hyeny. Před domečkem má totiž každý malý dvorek, kde jsou zvířata, které někdy mají, jak říká Bohouš , "čiken haus" neboli kurník, či " koza haus" neboli chlév. No a když se vesnice rozrostla, udělal se další kruh, do něhož se postavila další stavení a pak ještě jeden.

Každá tato část vesnice má své tzv. komunitní domy, před kterými se schází v případě potřeby celá příslušná část vesnice, vynášejí se zde soudy, v případě, kdy se nic neděje, si tu hrají děti. V domech na takových "hambalkách" spí místní chlapci, kteří mají za úkol hlídat vesnici. A ještě nesmím zapomenout na obří balvan, který je před tímto domem a chlapec, který se chce ženit, musí tento asi 40kg vážící kámen přehodit přes hlavu. No Bohouš ho zvedl, na ženění to není, ale Honza by mohl – přehodil.

Byli jsme také v New Yorku. Tak se nazývá 17 km dlouhý kaňon a je opravdu pozoruhodný. Voda a eroze udělaly za staletí své a na různé věže a jiné útvary je radost pohledět. Spíš mě to připadá jako Brice Canyon, či Monument Waley než NY, je to totiž taky červené.

Vynechali jsme audienci u krále Konsů, i když jsme jeli kolem. Jeho usedlost je skrytá v lese na obrovském pozemku, který mu patří. Je to taková turistická atrakce, být na audienci u krále za 100 Birů. To opravdu nemusíme, tím se "chlubí " každý, kdo tuto oblast navštívil. Je-li doma, král přivítá za stovku každého a nechá se s ním vyfotit. Neměli jsme moc času a ani po takovéto poctě netoužíme, když je to tak "ptofláknuté". I když je to prý velmi vzdělaný muž, studoval v Addisu stavební inženýrství, jeho otec však velmi brzy zemřel (bylo mu 60 , ale dědečkovi 114), tak se musel vrátit a ujmout se “úřadu“.

Konsové jsou známí mumifikací svých králů a pohřebními sochami waka, které se nacházejí někdy uprostřed políček. Jsou většinou chráněni plechovou stříškou. Ty jsme viděli na cestě z NY zpět do Konsa. Při cestě z Konsa do Jinky jsme zastavili ve vesnici Affaide, kde na pozemku jednoho člověka, je svezeno několik těchto dřevěných soch, které jsou staré až 150 let. Vedle nich je přístřešek pro hlídače, což je jediná možnost, aby je uchránili. Stávaly se totiž velmi často kořistí překupníků, prý hlavně z Belgie. To věřím, jsou velmi zajímavé a lidé se pro prachy neštítí ničeho.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 13:50:43 +0000

Sobota 11. 7. odpoledne – krokodýli, hroši….

Po obědě jsme jeli do národního parku Nech Saar (což znamená Bílá tráva).

Jeli jsme po jezeře Chamo (Čamo), kde kromě velké kolonie pelikánů, marabu a jiných ptáků, žije jedna z největších populací krokodýla nilského v Etiopii. Jsou to opravdu úžasné kusy. Dorůstají do délka 5 - 6 m, možná i více, dnes Miki říkal i 7 m. Klidně tomu věřím, byli opravdu obrovští, krásné příšerky z dávných dob. V poklidu se vyhřívali a vypadali docela mírumilovně. Žijí hlavně v zátoce, která se nazývá krokodýlí trh a opravdu jsme od těch největších byli tak 1m.

Náš průvodce a lodník v jedné osobě přijel s loďkou až ke břehu, kde se vyhřívali ti největší obři, sice mě hnal dál od přídě lodi, ale i kdybych byla úplně vzadu a některý z nich se naštval, tak se nám nevešel na loď. Co by následovalo, to se nedá ani domyslet. O jejich mrštnosti a tím i nebezpečnosti jsme se přesvědčili, když jsme od těch obrů odjížděli a Miki pomáhal bidlem průvodci odrazit se od břehu. Omylem zavadil bidlem o záda docela malého (jak jsem říkala, chtěl ho na zádech polechtat), ten se vymrštil, otočil se o 180 ° a zaútočil na bidlo. Takhle kdyby se naštval jeden z obřích, tak bychom se asi hodně divili. Byl to trochu nerozum jezdit tak blizoučko, i když to byl samozřejmě pořádný adrenalin. A to jsme uvízli na mělčině, bidlem to nešlo odstrčit a tak musel náš lodník do vody a strkat loď. To jsem se skutečně o něj bála. Vidět, jak krokodýl ukousne někomu nohu, to opravdu nemusím.

Po hrozné námaze a pomoci našich kluků jsme konečně mohli nahodit motor a jet se podívat na hrochy. Tak ti se nám docela vyhýbali. Kdykoli vykoukli, opět se rychle potopili a já dopadla jako když jsem fotila velryby. Vždy jsem zachytila jen malý kousek. Tak jsme odjeli domů. Bylo dost pozdě, hodně jsme se zdrželi u krokodýlů, kterých jsme se nemohli nabažit.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 13:43:13 +0000

Sobota 11. 7. dopoledne – návštěva v Chencha

Po ránu bylo milé překvapení, Honza nám zapomněl říct, že tu spíme ještě jednou, my jsme se ráno přihnali na snídani se všemi zavazadly. Rádi jsme je odnesli zpět. Alespoň nevyjdeme ze cviku. Rozbalování a zabalování zavazadel máme nacvičené.

Odjeli jsme za domorodci (etnikum Dorze), kteří si staví domečky z bambusu, ze kterého mají i střechu. Vypadají jako velké včelí úly a některé jsou až sto let staré. Vesnice Chencha je vysoko v horách, jede se blízko jezer Abaja a Chamo, na které jsou krásné výhledy při stoupání. Místní lidé nejedí indžaru, jako všude jinde v Etiopii, ale připravují si z dužiny falešného banánovníku kvašené těsto kočo, které nechají zabalené asi 3 měsíce v zemi, pak si odebírají, co potřebují. Zbytek opět zabalí do banánového listu a uschovají. Taky nám to předvedli, byli jsme totiž opět v "živé" vesnici, kde má Miki známé a ne v nějakém skanzenu pro turisty. Falešný banánovník je dost vysoký. Listy má tvarově stejné, ale nikdy nemá banány. Listy jsou pro zvířata, dužina se nastrouhá škrabkou z bambusu, zabalí do banánového listu a dá do země. Ze zbytků po nastrouhání dělají provazy, vše se spotřebuje.

Pro nás vyndala jedna žena, která placky pro dům vždy připravuje, již potřebně zkvašené těsto, mnohokráte ho nasekala spíš mačetou než nožem, zalévala to pak vodou a zpracovala na potřebnou konzistenci. Uplácala placku, zabalila do banánového listu a předala jiné "pekařce", která to pekla pomalu na ohni na plechu. Když se list banánu upekl a rozpadl, obrátila placku na druhou stranu a když se seškvařil i ten, nechala ještě chvilku dopéct. Jí se to s ostrou omáčkou ze zázvoru, čili, česneku a soli, kterou taky připravila zase jiná žena pro nás. Jí se to ale i s medem, ale to se omluvily, med došel. No já to jedla bez omáčky. Jedí to tu všechno strašně pálivé a prý i děti. Ale asi větší, malé asi s medem, ale nevím. Chutná to trochu jako suchý bramborák, ale jíst se to dá. Oni to jedí 3 x denně.

Taky pěkně tkají a jsou tím vyhlášení po celé Etiopii. Teď budou i po Česku a Thajsku, koupili jsme totiž s Honzou jejich výrobky. Pobýt zde byl taky zážitek, tedy nejen kulinářský, ale např. i tím, jak si zde děti hrají, když zrovna nepracují. Umí honit železnou obruč, dělají si vrtulky z bambusu, které se točí tím rychleji, čím rychleji běží. Holčičky si zas natrhají takové listí, svážou do koule a s tím si kopou, ale ne proti sobě, každá sama a snaží se „balónek“ udržet co nejdéle ve vzduchu. Bylo pěkné je vidět taky při zábavě a ne jen dřít.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 13:36:12 +0000

Pátek 10. 7. – oslava narozenin

Dnes mám narozeniny a tak jsme zvědavá, jaký to bude den.

Zastavili jsme se ještě na stélovém poli za jednou nenápadnou vesničkou. Jmenuje se Tyja a je to pohřebiště králů a jejich manželek a je chráněno UNESCEM. Předpokládá se (nevím podle čeho), že je tu ještě asi 300 povalených náhrobků, na další objevení se čeká. Teď se finišuje s otevřením muzea. Taky moc zajímavé, dokonce ani Bohouš o tom nevěděl. Zastavili jsme taky u domorodců, se kterými se Miki zná a mají opravdu hezký a čistý domeček. Je tradiční kulatý a mají tam u sebe i dobytek. Neuvěřitelné, že to tam nebylo cítit a to tam měli i býky, krávy a ostatní havěť a měli toho dost. Seběhla se samozřejmě celá vesnice a nebyl přehled, kdo k majiteli patří. Měl svých 7 dětí. No a já se samozřejmě zaměřila na matky s miminky. Jedna určitě patřila do rodiny, druhá možná a třetí určitě ne. Ale pózovaly, miminka ani nebrečela, když viděla bílou, což se občas stávalo, tedy dost často.

Krom zážitků z cesty, zajímavé krajiny i opět jiných typů lidí i jejich domovů, byl úžasný závěr dne. Dojeli jsme do Arba Minchu , kde jsem chtěla všechny pozvat na dobrou večeři, když mám ty narozeniny. Ale kdepak, vše vzal do rukou Miki a když jsme šli v 7 na večeři, čekala nás prostřená tabule s květinami a svíčkami. To nejlepší překvapení teprve přišlo, servírovala se pro každého úžasně upečená ryba (i s otevřenou hubičkou) v naprosto dokonalém stojánku, spousta zeleniny, rýže se zeleninou i hranolky. Takovou hostinu jsem opravdu nečekala. Ryba byla báječná a vše ostatní taky. Celá večeře se dokonale povedla, povídali jsme si zážitky ze života, potom ještě přišel Mikiho brácha, který zde pracuje pro kanadskou společnost a byl taky příjemný. Opravdu jsem měla krásné narozeniny a tak jsem zjistila, že ani číslo 68 nemusí být žádná katastrofa.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 13:09:48 +0000

9. 7. - čtvrtek – konečně civilizace

Tak jsme opět v Addis Abebě a zítra jedeme na jih. Dnešní den byl převážně v autě, ale i tak se vydařil. Zastávka na výbornou snídani.

Ta měla jako největší překvapení džus z papaji, manga a avokáda, který byl tak hustý, že jednotlivé barevné vrstvy byly od sebe krásně odděleny. Bylo to nejen výborné, ale i lahodilo oku. Zastavili jsme se na obrovském tržišti v Addisu pro koření. Už se těším na dnešní noc, budeme spát v hotelu jako první noc, tudíž v dobrém. Cesta opět nahoru dolu, je to tu samý kopec. Asi největším dnešním zážitkem byl dobytčí trh, který se prý koná v této vesnici každý týden. To bylo zvířat všeho druhu, jen velbloudy tu neměli. Již před tím jsme viděli auta se zvířaty na střeše, což bylo děsivé, ale asi je stěhovali sem. Když se trhovci dohodli na ceně, tak to šli zapít. Bylo tam pro ně vytvořeno takové zázemí s pivem a byl to velký mumraj.

Obědvali jsme v luxusním zařízení, které patří i s novým hotelem nějaké jejich vynikající běžkyni. Opravdu jsme se skvěle najedli, já měla dokonce kuřecí salát, ostatní místní delikatesy, ale opravdu tu měli i poživatelnou indžaru, skoro nebyla kyselá.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 12:53:37 +0000

Úterý 7. 7. – kostely v Lalibele

Lalibela byla úžasná. Tedy kostely. Městečko samé je nezajímavé, hned vedle nepředstavitelných staveb jsou nuzné a špinavé chatrče, občas prostřídané divnými obchůdky s ledasčím.

Najali jsme si místního průvodce, aby nás provedl po zdejších kostelech, kterých je požehnaně. Všechny zdejší kostely jsou stavěny ze shora, tudíž vysekány do kamene, jak už jsem psala. Jsou různého typu, monolitické, obsekané ze všech stran, tudíž volně stojící, semimonolitické, které se jednou či více stranami pojí k mateřské skále a kostely jeskynní, které jsou do skály vysekány tak, že jejich obvod je volný, ale střecha je součástí okolního masivu. Všechny tři druhy jsou neuvěřitelné a když jsme v muzeu viděli motyčku, kterou to kopali, tak věřím, že jim k tomu musel pomoci nějaký svatý, lidská ruka to snad ani nemohla udělat.

Největší je monolitický chrám Spasitele světa (Bet Madhane Alem), který je zasvěcen Kristovi. Vnitřek je opravdu veliký, prostor je rozdělen dvěma řadami sloupů. Některé vnější sloupy se zřítily a byly postaveny z kamenných kvádrů. V tomto největším kostele se ukrývá i sedmikilový kříž z ryzího zlata, který hlavní kněz vynáší na nedělní mši a žehná jím věřícím. Bohužel neděle nebyla. Chrám není zrovna nádherně zastřešen. UNESCO to celé přikrylo jakousi obří plachtou, kterou nesou železné vzpěry. Moc se mi to nelíbí, i když vím, že to je z důvodu zachování pro další generace nutné. I ostatní kostely jsou zastřešeny podobně.

Úzkou neosvětlenou asi 50 - ti metrovou chodbou (cesta do pekla) jsme se dostali na malé nádvoří, kde jsou další tři kostely Dům kříže (Bet Meskel), Dům panen (Bet Danaghel) a Dům Panny Marie (Bet Mariam), který je nejmenší. Uvnitř stojí stále zahalený čtyřhranný sloup, který nesmí žádný smrtelník vidět a když se na něm vyměňuje látka, je převlečena nová látka přes starou a ta se až poté odstraní.Podle pověsti je na něm zaznamenána minulost a budoucnost lidstva, tak kdo ví, co nás čeká, přečíst si to nemůžeme. Marie je nejvíc oblíbeným patronem v Etiopii a spolu se sv. Jiřím se objevuje snad v každém kostele.

Další kostel je Dům Michaela (Bet Mikael), který je rozdělen do dvou částí. Jedna je Golgota a druhá je hora Sinaj. Do místnosti Golgoty (místo ukřižování Ježíše) nesmí ženy, ale muži zde mohou vidět čtyři hluboké reliéfy apoštolů. Nevím, neviděla jsem. Zbytek apoštolů je v zadní části Golgoty a tam má přístup jen hlavní kněz. Je to totiž posvátné místo hrobu samotného Lalibely. Asi nejznámější a nejfotografovanější kostel je sv. Jiří, jehož půdorys má tvar masivního kříže. Kostel symbolizuje Noemovu archu a jeden nedotesaný roh okolního prostoru horu Ararat, na které archa po potopě světa přistála. Vnitřní prostor je velmi jednoduchý, jako všechny kostely zde. Obsahuje jen 2 truhly, ve kterých si dělníci ve 12. století uschovávali nářadí. Tento kostel, jako jediný, není chráněn plachtou a tak se dá krásně fotografovat, což jsme samozřejmě využili. Opravdu je to neuvěřitelné, jak se dá takováto stavba tesat ze shora a být tak přesná. Kostelů jsme si opravdu užili, byla to ale nádhera.

Zítra jedeme zpět do Addis Abeby a pak již cestujeme na jih.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 12:42:27 +0000

Pondělí 6. 7. – směr Lalibela

Po snídani jsme jeli směr Lalibela, kde se nacházejí kostely, které jsou světovým unikátem a jsou také zapsány do UNESCO.

Vznikly ve 12. století za vlády Krále Lalibeli. Podle pověsti byl Lalibela synem služky a místního vladaře a jeho matka ze strachu před trestem odešla na místo zvané Roha, kde porodila syna. Když se král dozvěděl, že má syna, poslal pro něj vojsko, aby ho přivezli na královský dvůr. Když vojáci novorozeně objevili, byl kolem něj roj včel, což se považovalo za boží znamení a předurčilo ho to k významnému životu. Mladý Lalibela studoval nejprve v klášterních školách na jezeře Tana, ale brzy z nich odešel, protože kvůli své inteligenci a individualitě se prý neshodl se žáky ani s učiteli. V dospělosti se rozhodl vykonat pouť do Jeruzaléma, která v té době byla požadována od každého ortodoxního křesťana, tak jak je vyžadována cesta do Mekky od muslima. V Jeruzalémě se Lalibela zdržel několik let a teprve až po ovládnutí města muslimy, v roce 1187, se vrátil do Etiopie. V jednom snu pak viděl nebeské město a zjevil se mu anděl, který ho žádal, aby podobné stavby jako jsou v Jeruzalémě, vybudoval v Etiopii. Vybral si místo, kde se narodil a během 23 let zde nechal vybudovat, či spíše vytesat skupiny kostelů. Když bylo vše dokončeno, zjevil se mu ve snu tentokráte svatý Jiří a ptal se, proč nevybudoval i kostel zasvěcený jemu. Tak prý za pomoci tohoto patrona vznikl jeden z nejkrásnějších kostelů v Lalibele, který byl údajně dokončen přes noc.

Ať to bylo jakkoliv, tyto památky patří k tomu nejzajímavějšímu, co Etiopie nabízí. Kostely jsou vytesány do červené sopečné horniny, která je údajně dostatečně měkká a umožňovala tak snadnější opracování. Je to zázrak, jak toto mohl někdo vybudovat. Asi opravdu andělé.

Naše cesta za tímto pokladem trvala celý den. Je to asi 300 km. Silnice byla docela dobrá, až poslední úsek byl náročnější. Náročná byla celá, zvířata a lidé se stále pletou a člověk musí mít, jak se říká, oči na stopkách. Opět se střídaly hory a nížiny, asi nejvýš jsme byli něco přes 3 000 metrů a po chvíli zase v 1 200 m. Chudák auto, ale krom startéru, který občas zlobí, jede výborně (a Miki taky).

Kolem opět bída a směrem k Lalibele stále větší. Městečka i vesnice jsou neutěšenější a lidé otrhanější. Jen z dálky to vypadá hrozně malebně, hlavně pokud nemají chatrče plechové střechy, které ve sluníčku svítí do dáli. Několikrát jsme zastavovali na focení, jak lidí, zvířat, tak i krajiny, která se stále mění a vlastně lidé taky. Jen zvířata jsou asi stejná, většinou dost hubená a jen některá mají větší rohy. V jedné vesničce jsme se byli podívat i uvnitř starého kruhového domečku, dokonce i v kuchyni, to je menší domeček vedle, kde se opět peče indžara. Lidé tam byli hrozně milí, vůbec nežebrali, ani děti ne, a tak to bylo velmi příjemné. Já opět obdivovala krásné miminko, ale i ostatní děti i lidi. V chatrči měli opravdu čisto, což bylo pro nás docela překvapující, po včerejší noci v Danakilské proláklině, kde jsme spali mezi odpadky.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 12:37:13 +0000

Neděle 5. 7. – solné pláně

Vstávali jsme v 6, abychom mohli jet, dokud nebylo takové horko, což je další zajímavost tohoto nehostinného koutu světa. Kromě našeho průvodce jsme museli zaplatit další 4, po zuby ozbrojené vojáky, skrz které jsme museli z auta všechno vyndat, věci nám hlídal „náš“ ozbrojenec, kterého jsme si vezli z poslední vesnice a který i spal před naším obydlím. Místo něj jel místní průvodce. Vojáci seděli v zavazadlovém prostoru a vyrazili jsme. Na hranice s Eritreou je to asi 10 km a tak opatrnosti nezbývá. Jeli jsme několik km a pak pěšky. Prý 20 minut přes solné a potašové pole k místům, kde není ani živáčka. Bylo to přes půl hodiny a já "jela na doraz". Byla tam sice krásně zbarvená sůl, od bílé přes žlutou až hnědou, ale já v tu chvíli už moc nevnímala. Něco jsem vyfotila a když se chlapci rozutekli do dáli "za další barvou" a já seděla na hrozném slunci, tak jsem požádala Mikiho, ať se se mnou vrátí k autu a pustí mi klimatizaci. Cesta zpět k autu byla nekonečná.

Klimatizace v autě skoro nic neuchladila, ale alespoň jsem seděla ve stínu. Kluci přišli za dost dlouho, ale prý toho viděli hodně, i zelená jezírka...... Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u bublajícího jezírka, bublalo žlutě, bylo to sice zajímavé, ale na Yellowstone to naprosto nemá. Další zastávka byla na solné pláni, tentokráte byla krásná bílá, ta je prý pro lidi, žlutá, taky ještě pěkná a bloky, které se momentálně těží a odvážejí je velbloudi, jsou dost nahnědlé.

Pořád mi nebylo moc dobře, ale příhoda, která se nám stala, překonala i mou nevolnost. Naši 4 ozbrojenci, sedící vzadu se začali hádat, jeden vzal zbraň a odjistil (já myslela, ale prý zasunul náboj) kalašnikova. To "cvaknutí" za naší hlavou neznělo dobře (znám to jenom z filmů, ale bylo mi hned jasné, o co jde). Naštěstí ho ostatní ihned odzbrojili, Miki bleskurychle zastavil i náš průvodce se do toho vložil, ale nebylo to moc příjemné, vypadalo to, že se zbláznil a že nás postřílí všechny.

Vše se událo údajně k vůli tomu, že se jednomu smáli, že vypadá jak opičák a on se pekelně naštval a chtěl je potrestat. On skutečně jak opičák vypadal, nebyl to zcela určitě Habešan, ti jsou docela hezcí. No není nic příjemného mít nabitou pušku za hlavou. Ono jim to tady asi musí lézt na mozek. Nevím, jak dlouho tam zůstávají, co za to mají a jak se s nimi zachází … a ještě k tomu to strašné horko.

No byli jsme všichni rádi, když vystoupili. Co bylo dál s naším „střelcem", nevíme, asi ho zavřeli. Náš nový průvodce si taky oddychl. Ukázal nám i obydlí nomádů (i uvnitř) a mohli jsme si je bez problémů vyfotit. Byl to totiž domeček jeho bratra a měl opravdu zajímavou a krásnou tetovanou manželku a krásné děti. Samozřejmě děti pěkně ušmudlané (ty malé). Ale ta paní vypadala čistě a přišla ještě její sestra a taky vypadala dobře. Uvnitř měli i malinkaté kůzlátko, přivázané za nožičku. Na ohni pekli indžaru. Nevím, jak se tam můžou všichni vejít na spaní, je to malinké a dětí měli asi 6. Honza si tam užil s focením, paní pózovala jak rodilá manekýna. Bylo to moc zajímavé.

O kus dál jsme vysadili našeho ochránce. Nevím proč s námi nepokračoval do města, kde jsme ho nabrali, ale asi tam někde bydlel a do městečka docházel do práce. Bylo to ale dost daleko. Miki se potřeboval najíst a odpočinout (cesty jsou tu hrozné) a tak jsme opět navštívili jednu tzv. restauraci. No zase jsme si krom Mikiho dali jen kolu. Už jsem se (a asi nejen já) těšila na náš hotel, čisťounký, voňavý v Mekele. Noc na dnešek byla skutečně nezapomenutelná. A to jsem ještě nenapsala, kolik ten "luxus" stál. Za každou postel 30 Birr za osobu, za přístřešek 300 a 100 za úklid, což byla skutečně položka velice kuriózní.

Upozorňuji, že se tam válely igeliťáky, lahve, hadry, zátky od koly, no prostě smetiště, když nám tam stěhovali další postel, tak jsem si já bláhová myslela, že to vymetou, ale nestalo se tak. Opravdu jsem ráda, že jsem to vše viděla a hlavně přežila. Bylo to horší, než jsem si vůbec dovedla představit. Nic jiného, kde by se dalo přeprat, tam ale není. Teď už jsem v Mekele, vydrbaná, mám vypráno a je mi fajn.

ETIOPIE 2015

bohuslava.koprivova@prvnikrok.cz (Bohuslava Kopřivová) — Fri, 22 Jan 2016 12:26:32 +0000

Sobota 4. 7. – Danakilská proláklina

Byly to maximálně náročné dva dny. Z pěkného hotelu v Mekele jsme se ocitli až na hranici bídy, tedy spíš za hranicí.

Po snídani jsme jeli velice zajímavou krajinou s úžasnými horami a pak pěkně šupem dolů do nížky 126 m pod mořem. Jak jsme se blížili do cíle naší dnešní cesty, příroda byla stále neutěšenější a příbytky nuznější. Žijí tu převážně utečenci z Eritreji a Nomádi. Jejich příbytky jsou pouze z různých klacků a stěhují se prý tak každé 3 měsíce. Obydlí staví pouze ženy. Nic nepěstují, jen chovají kozy, případně má někdo oslíka. Vůbec ale nevím, na čem se zvířata pasou, zeleného tu není nic a tak asi žerou kameny, kterých je tu opravdu hodně. A teplota stoupá, zatím co my klesáme.

Zastavujeme se na oběd v tzv. turistické restauraci. No jíst jsem si nedala nic, jen náš Miki je odvážný člověk. My jsme se spokojili pouze s kolou a spritem. Vypadalo to tam hrozně. Popisovat nebudu, to se musí vidět alespoň na fotkách. A prý bude hůř, což jsem si ani nedovedla představit.

A bylo. Dostali jsme přiděleného strážce se samopalem, povinného průvodce a dalšího "ochránce"jsme jen zaplatili, abychom nemuseli brát ještě druhé auto. Ten sebral prachy a ani nepoděkoval.

Za hrozného vedra (40°C) jsme dorazili do " správního centra" Danakilské prolákliny. Po obou stranách cesty stojí domečky z klacků, v jednom takovém jsme se ubytovali. Byly tam proutěné postele vypletené provazy, uzlíky mně strašně mačkaly. Šli jsme si lehnout, bylo totiž po poledni, ale v tom vedru se stejně usnout nedalo, tedy já nemohla, Bohouš s Honzou si na chvíli schrupli a já jim tiše záviděla. I místní si šli lehnout. K večeru jsme se šli podívat na karavanu velbloudů se solí, která však měla zpoždění a tak jsme se vrátili. Kluci šli ještě jednou a byli úspěšní, já byla k nepoužití, bylo mi zle. Miki nám uvařil výborné špagety se zeleninou, celý den jsme nejedli a tak přišli obzvlášť k chuti. Noc byla krutá, i když jsme měli s sebou matrace a já prášek na spaní, nikdo se moc nevyspal, bylo strašné vedro.